ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3580.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3580/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě 1, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 107.400,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 242/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. 53 Co 351/2013-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce žalobou uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 107.400,- Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 44/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. dubna 2013, č.j. 15 C 242/2012-39, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, výrokem II. žalobu co do částky 47.400,- Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku II. a žalované proti vyhovujícímu výroku I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č. j. 53 Co 351/2013-76, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále je „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 9. května 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Konkrétně dovolatel namítá, že soud pominul, že šlo o reparační řízení, takže základní částka odškodnění za rok průtahů má činit 25.000,- Kč a nikoli pouze 15.000,- Kč. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, přičemž se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel napadl celý potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. Přehlíží však, že tímto jediným výrokem byly potvrzeny dva výroky soudu prvního stupně, a to jak výrok I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s příslušenstvím, tak výrok II., kterým byla žaloba co do částky 47.400,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. K dovolání je přitom oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Žalobce proto není subjektivně oprávněn k dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť mu jím nebyla způsobena jakákoliv újma na jeho právech.
V rozsahu rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně není dovolání žalobce přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadeným výrokem v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Pokud žalobce své dovolání směřoval i do výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, pak je v tomto směru nikterak nezdůvodnil, přičemž s ohledem na uplynutí dovolací lhůty nelze tento fakt již nikterak reparovat.
Jelikož tak dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu