ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.36.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 36/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Prof. M. K., Dr.A. , zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8, proti žalovaným 1) Mg.A. D. Č. , zastoupenému Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5 a 2) České televizi, se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory, IČ00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 1. srpna 2011 žalobu na ochranu osobnosti v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv obsahem dokumentu „Cena Jindřicha Chalupeckého“ (dále jen „Dokument“), který druhá žalovaná odvysílala na programu ČT 2 dne 8. ledna 2011 od 22:00 hodin, reprízovala ho dne 15. ledna 2011 od 9:40 hodin a zpřístupňovala jej i na svých webových stránkách. Dokument obsahoval výroky prvního žalovaného na adresu žalobce včetně vět „Protože je to čurák“, a "Protože to je nafoukanej, kriploidní čurák“. Žalobce po obou žalovaných požadoval omluvu a finanční zadostiučinění.
Rozsudkem ze dne 28. února 2012, č.j. 66 C 85/2011-177, Městský soud v Praze výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost poskytnout žalobci ústně pronesenou omluvu, která bude mít formu videozáznamu určeného k odvysílání druhou žalovanou. Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby první žalovaný byl povinen pořídit na své náklady videozáznam své omluvy žalobci a předat jej druhé žalované. Výrokem III. ve vztahu k rozsahu řízení, který se týká žalobního návrhu, aby druhá žalovaná převzala od prvního žalovaného videozáznam s omluvou prvního žalovaného a záznam odvysílala v úvodu pořadu „Svět umění", který bude nejbližší od převzetí záznamu od prvního žalovaného, soud schválil smír uzavřený mezi žalobcem a druhou žalovanou ve znění: „V případě, že soud v řízení nyní vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011 uloží prvnímu žalovanému omluvit se žalobci ústně pronesenou omluvou ve formě videozáznamu určeného k odvysílání druhou žalovanou, je druhá žalovaná povinna do třiceti dnů ode dne, kdy takový záznam bude mít ve své moci, odvysílat zaznamenanou omluvu prvního žalovaného na programu ČT 2 ve vysílacím čase mezi 21:45 a 22:15.“ Výrokem IV. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku ve výši 150.000,- Kč a výrokem V. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 500.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
Soud prvního stupně konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu a s užitím citované právní úpravy (§11 násl. občanského zákoníku – dále jen obč. zák.) a ustálených názorů judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož i právní doktríny, dospěl k závěru, že v důsledku použití hrubě vulgárních slov, jež první žalovaný použil ke kritice žalobce a jež druhá žalovaná odvysílala, je napadaná část excesivní kritikou (intenzivní exces), která vybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a je i profesně neetickou. Vzhledem k okolnostem (míra vulgárnosti, časový odstup), zde opodstatněnost nemohla založit ani zjevná snaha o dokumentární autentičnost sdělení prvního žalovaného pro Dokument, neboť koliduje s elementární slušností takovým způsobem, že v konkrétní kolizi nemůže vítězit. Ze strany obou žalovaných tak došlo k excesu z ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce. Vulgarita použitých výrazů je taková, že je objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
Pokud jde o intenzitu zásahu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostních práv ze strany žalovaných sice došlo, avšak napadaná část nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce tak, že by byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se jeví jako postačující, což vyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Napadaná část nevyzněla nijak zákeřně, útočně. Použitá vulgární slova - jež sama o sobě nejsou nositelem konkrétního hodnotícího obsahu - neslušně (vulgárně) vyjadřují všeobecnou kritiku prvního žalovaného ve vztahu k žalobci, přičemž výrazové prostředky zvolené žalobcem jsou takové, že překračují míru povolené expresivity a nemohou požívat ochrany ústavně zaručené právem na svobodu slova, avšak ne v intenzitě rozhodné pro použiti ustanovení §13 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000,- Kč a druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci tutéž částku, oba do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak (v dotčené části) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně, takže oba zamítavé výroky soudu prvního stupně, týkající se požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích zčásti změnil a zčásti potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl velice rozsáhlé dokazování, byť nikoliv dokazování všemi žalobcem navrhovanými důkazy (když jej nevyslechl a nevyslechl ani jím navrhované svědky), ale sdílí jeho názor, že další navrhované dokazování by bývalo bylo v daném případě nadbytečné, a pro posouzení věci irelevantní. Dovolací soud tak na přijaté závěry soudu prvního stupně odkázal, resp. na správně jím zjištěný skutkový stav věci, a to nejen pokud jde o jeho skutkové závěry vyplývající z nesporných skutečností o tom, že na adresu žalobce pronesl první žalovaný předmětné výroky, které zazněly z jeho úst v konkrétním pořadu označovaném dále jako Dokument, a že druhá žalovaná odvysíláním tohoto Dokumentu zpřístupnila tyto výroky veřejnosti, když jej, bez dalšího, odvysílala. Odvolací soud současně poukázal na to, že soud prvního stupně zcela správně učinil skutkové závěry i k tomu, co předcházelo v Dokumentu použitým výrazům, zejména v souvislosti s konfliktem, který mezi žalobcem a prvním žalovaným vznikl v době, kdy žalobce byl ředitelem Národní galerie, před předáváním Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2000, a jak byla nakonec (před budovou) Cena prvnímu žalovanému předána. Za správné odvolací soud považuje i zjištění soudu prvního stupně, jaké byly vztahy mezi žalobcem a prvním žalovaným i v mezidobí, což se projevilo nejen v některých dílech prvního žalovaného, ale i v reakci prvního žalovaného na podanou žalobu, když v blogu přispěvovatelé opakovali vulgarismy užité prvním žalovaným a ten se k tomu vyjadřoval tak, že za svými slovy stojí, že nelhal, že ze všelidového hlasování by mohlo vzejít, že měl pravdu. Správně zjistil i to, jakým způsobem se vyjadřoval žalobce o prvním žalovaném, že jej označil za „zamindrákovaného“ chudáka, který se potřebuje pravidelně něčím zviditelnit, a když vycházel i z důkazů k tomu, že oba umělci jsou veřejností považováni za kontroverzní, nejen vzhledem k jejich výtvarným dílům, ale i verbálním projevům. Na velice podrobné dokazování a zejména skutkové závěry z nich učiněné soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkázal jako na správné. Užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak je první žalovaný proti žalobci opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez dalšího odvysílané, shledal již soud prvního stupně zcela správně za zásahy do osobnostních práv žalobce zejména do jeho cti a důstojnosti. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud tento svůj závěr velice podrobně a přesvědčivě odůvodnil, a aplikoval zcela správné právní předpisy, i s použitím závěrů z nálezů Ústavního soudu ČR, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto i na tyto závěry odvolací soud plně odkázal.
Naproti tomu odvolací soud uvedl, že nesdílí názor soudu prvního stupně o tom, že vulgarismy, jak je první žalovaný ve vztahu k žalobci použil, a druhá žalovaná odvysílala, byť je považoval překračujícími míru povolené expresivity, a nepožívajícími ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Právě to, že kritiku žalobce (na kterou by nepochybně měl žalovaný právo za použití odpovídajících slov), pronesl první žalovaný s použitím těch nejhrubších výrazů při natáčení pořadu, který byl určen k odvysílání, a musil si tedy být vědom toho, že se na veřejnost dostanou, svědčí pro závěr nejen o úmyslu snížit žalobcovu čest, ale i o objektivní způsobilosti tento osobnostní statek zasáhnout ve značné míře. Nic na věci podle mínění odvolacího soudu neměnilo to, že první žalovaný odpovídal na dotaz kladený mu v připravovaném dokumentu, neboť měl zvolit adekvátní odpověď bez hrubě urážlivých výrazů. Pokud tak neučinil a na hrubém výrazu, který použil, setrval, pak i po podání žaloby, kterou nadto i zpřístupnil veřejnosti na facebooku a okomentoval dále, jak zjistil již soud prvního stupně, považoval to odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, za významné okolnosti, ke kterým bylo třeba přihlížet i pro závěr, zda došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce ve značné míře, jak předpokládá ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu, přes určitou známost antipatií mezi prvním žalovaným a žalobcem, a přestože dokument, ve kterém pronesené výroky zazněly, byl určen především veřejnosti zájmově minoritní, bylo ze strany prvního žalovaného zasaženo do osobnostních práv žalobce takovou měrou, která ve velkém rozsahu přesahuje míru v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, což z objektivního hlediska muselo vést k závažné újmě vzniklé žalobci. Míra expresivity použitých výrazů byla ve značném nepoměru k cíli kritiky a svědčí proto pro závěr, že úmyslem prvního žalovaného bylo kritizovaného jen urazit. To je zřejmé především z toho, že vulgární - expresivní výraz pronesl opakovaně doplněný ještě dalším vulgarismem, když žalobce označil i za „kriploidního“. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že lze sice rozlišovat mezi svobodou projevu výtvarníka v souvislosti s jeho uměleckou tvorbou a omezenější svobodou jeho slovního projevu, ale že v daném případě se první žalovaný nevyjadřoval k osobě žalobce prostřednictvím svého díla, ale verbálně. Pokud jde o druhou žalovanou, která spolu s dokumentem odvysílala předmětné výroky opakovaně (ale i jinak zveřejnila), byť minoritní skupině veřejnosti, které umožnila se s užitými výrazy vůči žalobci seznámit, zasáhla také velmi značnou měrou do osobnostních práv žalobce, ač byla vedena snahou o autentičnost, a i když nešlo zřejmě z její strany o senzacechtivost či ziskuchtivost, k čemuž přihlížel již soud prvního stupně (podle názoru odvolacího soudu však nedostatečně). Proto na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že ze strany obou žalovaných došlo nejen k značnému zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního hlediska, z něhož bylo třeba vycházet, byla ve velkém rozsahu snížena důstojnost a čest žalobce, stejně jako by tyto statky chráněné §11 obč. zák. byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické osoby. Pokud soud prvního stupně dovodil, že se jeví postačujícím zadostiučinění omluvou či omluvami ze strany žalovaných, ani s tímto názorem se odvolací soud neztotožnil. Připomněl, že veřejně byla již poskytnuta omluva pouze ze strany druhé žalované a teprve dodatečně - na základě rozhodnutí soudu, byla veřejně odvysílána i omluva prvního žalovaného, což nepovažoval odvolací soud za dostatečné a míře zásahu odpovídající zadostiučinění, tím spíše, že omluva, o kterou se první žalovaný pokusil již v průběhu řízení, se ani netýkala dalšího jeho vulgárního výroku (první žalovaný se omlouval jen za „přirovnání k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu“ a za nic dalšího). Podle názoru odvolacího soudu byly z výše uvedených důvodů dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci, jak předpokládá ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud neměl za opodstatněné ve věci provádět další dokazování, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak převzaté skutkové závěry posoudil odlišně jen po stránce právní.
S ohledem na přijatý závěr se odvolací soud následně zabýval přiměřeností výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 3 obč. zák. Deklaroval, že v rámci tohoto volného soudcovského uvážení a v souladu s principem spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Odvolací soud uvedl, že neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně, nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce došlo. Na zjištění k tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti, odvolací soud odkázal, s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně nebylo možno vzít v úvahu pouze to, že hrubé vulgarismy, použité prvním žalovaným v dokumentu „zapadly“, že se nejednalo o jediné vulgarismy v něm, že zadostiučinění se žalobci dostalo i jemu vyjádřenou podporou od části veřejnosti, a že míru zásahu snižuje skutečnost, že žaloba byla podána nikoliv bezprostředně po zásahu, ale v odstupu asi půl roku. Odvolací soud uvedl, že naopak vzal v úvahu i to, co bylo zjištěno o jednání prvního žalovaného po podání žaloby ve vztahu k žalobci, což mimo jiné svědčilo o úmyslu žalobce dehonestovat v Dokumentu, ale i po podání žaloby, vždy s vědomím, že se s tím seznámí veřejnost. Odvolací soud neakceptoval názor prvního žalovaného o bezobsažnosti použitého výrazu, neboť byl v daném případě použit jako hrubá nadávka. Podle soudu na tom nic neměnilo, že první žalovaný jí odpovídal v dokumentu na dotazy mu položené k průběhu předávání významného ocenění v roce 2000, tím spíše, že šlo již o záležitost neaktuální, což rovněž svědčí o snaze o vědomou skandalizaci žalobce. Na druhé straně bylo třeba přihlížet k okolnostem, které svědčí i v neprospěch žalobce, který se již v roce 2000 zachoval k prvnímu žalovanému nevhodně, když jej vykázal z Národní galerie, a dále, že (byť v obraně) použil vůči němu také dehonestující výroky (o zamindrákovaném chudákovi), což vše odvolací soud považoval za okolnosti, které odůvodňují přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích nikoliv v požadované výši, ale ze strany prvního žalovaného v částce 100.000,- Kč s tím, že tato částka je zcela přiměřená všem zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je dostatečná ke zmírnění následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy. Podle názoru odvolacího soudu je přiměřená všem okolnostem tohoto případu i výše náhrady nemajetkové újmy, která byla uložena druhé žalované rovněž ve výši 100.000,- Kč. Nebylo totiž důvodu přihlížet k žalobcem tvrzené rozdílné ekonomické síle obou žalovaných, ale jen k tomu, co z řízení vyplynulo o okolnostech zásahu ze strany této žalované do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud přihlédl k tomu, co uváděl soud prvního stupně při posuzování, zda i druhá žalovaná zasáhla svým jednáním do jeho osobnostních práv, ale i při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. Druhá žalovaná jako veřejnoprávní médium odvysílala pořad s vulgárními výroky nejen v nesouladu s etickým kodexem novináře, ale i v rozporu se zákonem, což podle odvolacího soudu opět správně posoudil soud prvního stupně, ale opět jen v nesprávné souvislosti, že vulgarismy prvního žalovaného šířila a zprostředkovala - bez jakékoliv úpravy. Přihlédnuto však bylo současně i k tomu, že žalobce se před podáním žaloby ani nepokusil vyřešit věc s ní mimosoudně, a že druhá žalovaná již na počátku řízení dokument upravila do zkrácené podoby a zavázala se, že v původní podobě jej šířit nebude, poskytla žalobci omluvu a v průběhu celého řízení se snažila následky zásahu alespoň zmírnit. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že přiměřené všem zjištěným rozhodným okolnostem je poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč i druhou žalovanou.
Rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, k dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným ve výroku I. v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále ve výrocích II. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „pokud odvolací soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě vedle zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. přiznat žalobci i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona, a pokud i vymezil její výši, pak přes relativní obsáhlost pasáže odůvodnění tohoto výroku odvolací soud v zásadě setrval pouze na obecných tvrzeních, že vyšel z kritérií obsažených v §13 odst. 3 obč. zák. tedy jednak z posuzování závažnosti vzniklé majetkové újmy a dále okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Pouze v zásadě zcela obecně deklaroval, že v rámci tohoto volného soudcovského uvážení a v souladu s principem spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, aniž by ovšem současně ozřejmil, které skutečnosti a okolnosti takto skutečně míní, a které jsou tak podle něj skutkovým podkladem jeho rozhodnutí. Odvolací soud sice uvedl, že „neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně, nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce došlo“. Na zjištění k tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti však odvolací soud opět jen obecně a bez skutečně bližší konkretizace odkázal. Ač dovolací soud nikterak nemíní umenšovat kritické nazírání na nevkusnost prvním žalovaným užitého výraziva (přičemž nelze v žádném případě souhlasit s dovolací námitkou prvního žalovaného, že je třeba přihlížet k tomu, že je užil nekonformní umělec, neboť to v žádném případě nelze chápat jako potencionální - byť snad částečný - liberační důvod - ostatně lze připomenout i doby, kdy právě umělci bývali považováni za jinak následováníhodnou elitu národa), přesto se zatím nelze s úvahami, jimiž odvolací soud mínil podložit rozhodnutí o přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ztotožnit, protože jasně nevysvětluje, které konkrétní zjištěné a příslušně zhodnocené skutečnosti jej ve smyslu výše vyložených zásad vedly k závěru jednak o opodstatněnosti zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. (což ovšem neznamená, že by snad dovolací soud tuto formu zadostiučinění pro daný případ vylučoval), jednak o konkrétně přiznané výši této relutární náhrady. Pokud pak odvolací soud v této části odůvodnění uvádí specifické skutečnosti, pak spíše jen ty, které byly významné pro úvahu o důvodu umenšení náhrady nemajetkové újmy. K ověření její základní výše však odůvodnění napadeného rozhodnutí prakticky neposkytuje hodnotné konkrétní podklady. Nelze proto ani ověřit správnost závěru odvolacího soudu, že přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč, kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobci je „zcela přiměřená všem zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je dostatečná ke zmírnění následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy“. Přitom právě ani otázkou možných následků předmětného zásahu vůči žalobci se napadené rozhodnutí podrobněji nezabývá a setrvává zde většinou pouze na zdůraznění jinak nepopiratelné vulgarity použitého slovního útoku.
Konečně s ohledem na nepřesnost úvah odvolacího soudu o tom, jaká konkrétní skutková zjištění byla podkladem jeho rozhodnutí, nelze současně vyloučit jeho možné pochybení, pokud by tak nebyl v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy (viz např. rozsudek NS ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2010).
Rozsudkem ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, pak Vrchní soud v Praze výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému opět změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč. Výrokem II. uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů dosavadního řízení 41.026,- Kč a na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení 4.114,- Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nejprve shrnul nezpochybněná skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž také vyšel při rozhodování o formě zadostiučinění, a které ho vedly k tomu, že tato skutková zjištění posoudil po právní stránce jinak. Uvedl, že předmětné výroky prvního žalovaného byly objektivně způsobilé ovlivnit vnímání žalobce veřejností se zájmem o výtvarné umění, nikoli jako výtvarníka, ale občana. Stupeň vulgarity, užité byť při kritice žalobce, přesahuje nepochybně v demokratické společnosti přípustnou míru kritiky a objektivní hledisko při posuzování míry zásahu muselo vést odvolací soud nutně k závěru o objektivně vysoké intenzitě, a proto i rozsahu nepříznivého následku, a pak k závěru, že náhrada nemajetkové újmy v penězích je v daném případě zcela na místě. Zdůraznil, že z Dokumentu vyznělo, že vůči žalobci první žalovaný použil předmětné výrazy jako hrubou nadávku zcela zbytečně. Z toho bylo třeba dovodit i úmysl hrubě zasáhnout žalobce. Za významné pro svůj závěr o naplnění předpokladů pro přiznání žalobci náhrady nemajetkové újmy v penězích označil odvolací soud i preventivní důvody, k nimž bylo přihlíženo především vzhledem k následnému postupu žalovaného, který pronesené výrazy obhajoval, ale i v rámci snahy o kultivaci veřejného prostoru v budoucnu.
Dále odvolací soud uvedl, že při posuzování výše žalobci náležející náhrady nemajetkové újmy v penězích přihlížel k okolnostem zjištěným v řízení svědčícím ve prospěch žalobce i v jeho neprospěch. K prvním patří závěr o zcela zbytečném pronesení vulgárních slov, kdy žalobce (správně asi, stejně jako dále v textu, „první žalovaný“) reagoval na událost starou vlastně již 12 roků (předávání ceny Jindřicha Chaloupeckého v roce 2000), což svědčí o úmyslu žalobce prvního žalovaného skandalizovat. Významné podle odvolacího soudu také je, byť nešlo o pořad s vysokou sledovaností, že připravován byl pro veřejnoprávní medium a i když první žalovaný, jak namítá, tento „neautorizoval“, musel být smířen s tím, že ve veřejném prostoru jeho vulgární kritika zazní. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvádí, že i při posuzování výše relutární náhrady vycházel z objektivního hlediska a při porovnávání podobných verbálních veřejných útoků (i méně vulgárně vyjádřených), by nebyla ani požadovaná částka 150.000,- Kč zcela nepřiměřená, ale přihlížel i k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, které pak dále podrobně rozvádí.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 16. října 2014 a téhož dne nabyl právní moci.
První žalovaný dne 21. listopadu 2014 podal proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud znovu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že opět v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř., ač dospěl k jinému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, neopakoval v odvolacím řízení (již soudem prvního stupně) provedené důkazy.
Odvolací soud podle dovolatele řeší v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu i otázky hmotného práva, konkrétně pokud dospěl k závěru, že zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře snížena jeho čest a důstojnost ve společnosti. Podle jeho názoru se odvolací soud nesprávně domnívá, že skutečnost, zda byla ve značné míře snížena vážnost a čest žalobce ve společnosti, není skutkovým zjištěním, ale otázkou právního posouzení. Poté konkretizuje, v čem spatřuje nesprávnost, resp. nedostatečnost úvah odvolacího soudu, které ho vedly k závěru, že v daném případě náleží žalobci i peněžité zadostiučinění. Stejně tak nesouhlasí i se způsobem, kterým odvolací soud určil výši peněžitého zadostiučinění a domnívá se, že i v tomto směru opět nepostupoval s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se domnívá, že první žalovaný sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, ale z obsahu jeho námitek vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními. Kromě toho podle žalobce z odůvodnění dovolání není patrné, od které „rozhodovací praxe“ se odvolací soud odchýlil. Navrhl proto, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a o.s.ř. Je pak přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Již ve svém předchozím zrušovacím rozsudku, dovolací soud poukázal na skutečnost, že finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2003, sp.zn. 30 Cdo 2005/2003). Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp.zn. 30 Cdo 427/2000). Při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu; musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (rozsudek NS ČR ze dne 30. listopadu 2006, sp.zn. 30 Cdo 2919/2006).
První žalovaný ve svém dovolání důvodně namítá, že se odvolací soud znovu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně, že při rozhodování o přiznání finanční satisfakce musí být prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nepostačí morální zadostiučinění a v případě, že soud k takovému závěru dospěje, pak při určení výše nároku postupem podle ustanovení §136 o.s.ř., je soud povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.
Odvolací soud přes zřejmou snahu řídit se právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku, kdy se znovu zabýval okolnostmi, za nichž první žalovaný pronesl vulgarismy na adresu žalobce, a nově zdůraznil např. jejich zbytečnost (tj. zbytečnost jejich užití), opět nedostál zásadám, které ve své ustálené judikatuře (např. i v předchozím zrušujícím rozsudku) formuloval dovolací soud, a to zejména pokud jde o určení výše finanční satisfakce náležející žalobci. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud sice uvedl některé okolnosti, podle jeho názoru svědčící ve prospěch žalobce, ale pak, aniž by jejich váhu blíže rozvedl, vyslovil přesvědčení, že ani žalobcem původně požadovaná částka 150.000,- Kč by nebyla zcela nepřiměřená. Po konstatování této „základní“ částky pak uvedl okolnosti svědčící v neprospěch žalobce, které ho zřejmě vedly ke snížení této částky o 50.000,- Kč a za přiměřenou prohlásil částku 100.000,- Kč. Tedy, ač odvolací soud nevymezil konkrétní (zjištěné) okolnosti, které jej zřejmě vedly k úvaze o přiměřenosti základního požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč (byť současně nelze přehlédnout určitou i zásadní vágnost soudem užité formulace „...by nebyla ani požadovaná částka 150.000,- Kč zcela nepřiměřená,...“), bez dalšího z ní vyšel, a pouze ji již zmíněným způsobem redukoval. Napadené rozhodnutí proto ani v tomto případě neobsahuje konkrétní a přezkoumatelná hlediska, která by umožňovala posoudit přiměřenost přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Z uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný; Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. opět zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu