ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.360.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 360/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalované obchodní společnosti VITANA, a.s., se sídlem, v Byšicích, Mělnická 133, IČO 14803691, zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o zaplacení částky ve výši 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 1 Co 9/2014-99, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 1 Co 9/2014-99, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2013, č.j. 36 C 54/2012-85, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2013, č.j. 36 C 54/2012-85, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 420.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je jako dědic spolunositelem autorských práv k textu písně „Paráda“, který vytvořil jeho otec M. B. a hudbu složil K. Z. Píseň byla použita k reklamě žalované v dubnu a květnu 2010 se změněným textem, zůstala pouze parafráze prvního verše písně „je to parádní“. Podle názoru žalobce použila žalovaná dílo, a to bez jeho souhlasu. Požaduje proto po žalované vydání bezdůvodného obohacení s odkazem na ustanovení §40 zákona č. 121/2000 Sb., (dále jen „autorský zákon“). Soud prvního stupně konstatoval, že podle §2 odst. 1 autorského zákona platí, že předmětem práva autorského je dílo umělecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Dále uvedl, že zákon chápe umělecké dílo jako celek, neumožňuje vydělit tyto jednotlivé prvky a uplatňovat k nim samostatná autorská práva. Soud prvního stupně pak uzavřel, že jednotlivá věta či fráze nejsou vůbec autorským dílem, nýbrž jednou z mnoha součástí autorského díla jako celku. Použití takové repliky je nutno považovat za citaci díla podle §31 písm. a) autorského zákona, podle kterého „do práva autorského nezasahuje ten, kdo cituje ve svém díle v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů.“
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. července 2014, č. j. 1 Co 9/2014-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že by části díla nepožívaly autorskoprávní ochrany, ale sousloví „je to parádní“ není a nemůže být přesto autorsky chráněno. Není totiž jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, neboť je to sousloví běžně užívané. Připustil, že použité slovní spojení evokuje, vzhledem k jeho použití na hudbu vytvořenou K. Z., původní text písně , ale to s ochranou autorskoprávní nijak nesouvisí a není zásahem do autorských práv.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. září 2014 a právní moci nabyl dne 29. září 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 26. listopadu 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o.s.ř.). Je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu o tom, že použitím sousloví „je to parádní“ nedošlo k zásahu do práv k dílu otce žalobce, je nesprávný. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 30. dubna 2013 (správně 30. dubna 2007), sp. zn. 30 Cdo 739/2007, ve kterém se dovolací soud zabýval otázkou posouzení, zda užití sporného (byť minimálního) textu písně má charakter bezprostředního užití díla jeho autora, resp. zda se jedná o zpracování takového díla či zda nejde ani o jeden z těchto případů. V předmětné věci Nejvyšší soud učinil závěr, že „ je třeba uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Řešení této otázky však vyžaduje mimo jiné odborné posouzení, k němuž však sám soud povolán není“. Poté soudy nižších stupňů, vázány názorem dovolacího soudy došly k následujícím závěrům: „Se závěrem znalce, že reklamní slogan „upeč… … třeba zeď“ zcela kopíruje část textu písně „Dej cihlu k cihle“, že vypuštění části verše je změnou této části díla a že k užití části díla došlo bez souhlasu autora, se odvolací soud ztotožňuje.“ Dovolatel je přesvědčen, že na základě výše uvedeného závěru, je možné posoudit, zda v nyní projednávaném případě, pokud žalovaná v reklamě užila sousloví „je to parádní“ na hudbu písně „Paráda“, vytvořenou panem K. Z., došlo k pozměnění a k neoprávněnému užití díla – textu písně „Paráda“. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že žalobce polemizuje toliko se skutkovými nikoli právními zjištěními nižších soudů, a proto navrhuje odmítnutí dovolání a žádá o přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.). Je pak třeba konstatovat, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné skutečně je, neboť žalobcem uplatněný autorskoprávní nárok posoudil odchylně, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je současně i důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom nejen vázán rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst.3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V souzené věci má určující význam, zda užitím zmíněného sousloví „je to parádní“ v jinak změněném textu připojeném k písni „Paráda“ složené panem K. Z., kdy původní text k ní vytvořil otec žalobce pan M. B., přičemž píseň byla použita k reklamě žalované v dubnu a květnu 2010, došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobce jako dědice autorských práv po tvůrci textu zmiňované písně „ Paráda“. Bylo již uvedeno, že odvolací soud dovodil, že sousloví „je to parádní“ není a nemůže být autorsky chráněno, protože není jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, protože je to sousloví běžně užívané, ač připustil, že použité slovní spojení evokuje, vzhledem k jeho použití na hudbu vytvořenou K. Z., původní text písně. Uzavřel však, že to ale s autorskoprávní ochranou nijak nesouvisí a nejde tak o zásah do autorských práv.
V dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „podle ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona, v němž je vymezován institut autorského díla je předmětem práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení se právo autorské vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka, aniž by tím bylo dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Podle šestého odstavce dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.
Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti), jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí. (Tyto závěry platí nejen pro vznik a užití díla, ale i pro vznik autorského práva k němu). Jedná se o tyto právní skutečnosti:
a) vytvoření díla (jeho vznik)
b) veřejné nebo jiné užití díla (v původní, poněkud ideologicky zabarvené, právní terminologii jeho "společenské uplatnění"), jímž často dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému zhodnocení majetkových autorských práv k dílu.
Právo autorské je v objektivním smyslu tohoto pojmu souhrnem právních norem soukromoprávní povahy, které tvoří zvláštní normativní systém. (Jenž je dílčím subsystémem práva občanského, resp. soukromého vůbec.) Obsahem tohoto normativního systému jsou právní normy, které jsou stanoveny zejména v autorském zákoně. Právo autorské je tedy založeno na soukromoprávních (občanskoprávních) principech, které jsou obecně normativně platné, a které jsou legálně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku jako soukromoprávní normě generální právní povahy. (Základní oporu přitom mají v ústavním řádu naší republiky.) Právo autorské tvoří, společně i s jinými právy k výsledkům duševní tvořivé činnosti a společně i s některými zvláštními právy majetkovými (tj. společně s ostatními nehmotnými právy), podsystém občanského práva hmotného (charakterizovaný nehmotnými statky jako svými objekty a zjevnou ochrannou funkcí), v jehož rámci má zvláštní postavení. Toto svébytné systémové postavení je dáno tím, že právo autorské upravuje samostatný druh občanskoprávních vztahů, a to vztahů vznikajících z "duševní tvořivé činnosti". Tyto vztahy mají rovněž své svébytné předměty ideální povahy. V tomto případě literární díla a jiná díla, která v důsledku své přirozené mimoprávní povahy ani nejsou majetkovými hodnotami.
Právo autorské je v objektivním smyslu tvořeno souhrnem soukromoprávních norem upravujících absolutní (zákonnou) ochranu literárních, jiných uměleckých a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), které jsou výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Tato ochrana je poskytována prostřednictvím normování vztahů vznikajících z příslušné duševní tvořivé činnosti, tzn. vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo jiného užití. Formálně je právo autorské vyjádřeno zejména v autorském zákoně, jakož i v některých sekundárních předpisech.
Autorské právo je tzv. právem absolutním. Tvoří součást skupiny práv k výsledkům duševní tvořivé činnosti, které jsou spolu s některými právy majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jenž patří do globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným. Právní postavení osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že takováto osoba vylučuje kohokoli jiného z jakéhokoli působení na nehmotné dílo jí ovládané. Takovéto osobě, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno, přísluší žalobní nárok na prosazení svého výlučného panství nad příslušným ideálním statkem vytvořeným tvůrčí činností. Za charakteristické znaky autorského práva lze proto považovat následující znaky, z nichž první dva se váží k subjektivní stránce tohoto práva:
a) jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění nositele autorského práva. Autorské právo tedy působí erga omnes, tj. i proti autorovi samému. Je v tomto smyslu univerzální povahy. Autor má podobné (nikoli stejné) právní postavení jako vlastník (majitel), přestože v důsledku přirozené povahy díla nemůže být vlastníkem (majitelem) tohoto ideálního předmětu. Literární dílo, jiné dílo umělecké je hodnotou (statkem) nemajetkovou, pro níž tudíž neplatí stejný právní režim jako pro věc nebo pro majetkové právo či jinou majetkovou hodnotu (jakou je např. ochranná známka, obchodní tajemství, know how aj.). Podobnost s právem vlastnickým se ovšem projevuje v právní rovině tak, že, stejně jako má vlastník věci anebo majitel jiné majetkové hodnoty výlučná oprávnění ke svému předmětu, tak má i autor výlučná oprávnění ke svému dílu. Obsah autorského práva ale není shodný s obsahem práva vlastnického ani jiného věcného práva, nýbrž je svébytný, byť jistou měrou podobný.
b) jedná se o právo nepromlčitelné, neboť nejde o právo majetkové (srov. §100 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), nýbrž o smíšené osobněmajetkové právo k výsledkům duševní tvořivé činnosti, mající personální základ (v nauce bývá právo autorské řazeno mezi tzv. tvůrčí práva, která obsahují jednotlivá oprávnění jak osobní, tak i majetková). Jako celek ovšem autorské právo není ani osobním "právem na ochranu osob" ve smyslu občanského zákoníku, mezi něž systémově patří jen jedna jeho obsahová součást, a to osobní "právo na ochranu autorství". Toto dílčí právo se jako zvláštní právo osobnostní prolíná s obecnou občanskoprávní kategorií absolutního osobního "práva na ochranu osob", a to právě pokud jde o ochranu osobnosti fyzické osoby (autora). Z hlediska ochrany práv si lze představit jednoskutkový souběh ohrožení nebo porušení osobního "práva na ochranu autorství" ve smyslu autorského zákona s ohrožením nebo porušením osobního práva na ochranu osobnosti autora jako fyzické osoby ve smyslu občanského zákoníku.
c) předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými (nikoli zvířecími) smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou (nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky. V důsledku toho je i předmět autorského práva (dílo) nezcizitelným, neboť to jeho přirozená mimoprávní povaha, bytostně spjatá s osobností tvůrce, nepřipouští (srov. §118 odst. 1 občanského zákoníku ), což platí i pro případ, pokud by snad tento ideální předmět byl eventuálně teoreticky považován za hodnotu majetkovou (kdy však povahově se nejedná o hodnotu majetkovou, resp. jde o hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková, resp. osobně-majetková smíšená, a to vedle vůdčích, prioritních, nemajetkových práv osobních, morálních, základu osobnostního).
d) z hlediska funkčního se jedná o právo literární, jiné umělecké a vědecké tvorby, právně politicky cílené k ochraně nehmotných autorských výtvorů (plodů autorovy duševní činnosti) a k uplatnění těchto nehmotných výsledků. V tomto aspektu je zapotřebí posuzovat i předměty autorského práva, které se povahově pohybují v poměrně vágních (z hlediska právního) kategoriích literárního umění, ostatního umění či vědy. Tato funkční povaha autorského práva je významná i pro obsah a rozsah subjektivních autorských práv a platí pro jakékoli předměty tohoto práva. Funkční povaha autorského práva má význam i při jeho výkladu. Autorské právo není univerzálním ani žádným "sběrným" ochranným právem (systémem), jak ostatně vyplývá z jeho povahy, nýbrž ochranným právem zvláštním. To znamená, že předmětem autorského práva může být jen to, co v rámci naplnění všech legálních pojmových znaků díla podle autorského zákona koresponduje uvedené funkční povaze tohoto soukromého práva, která prolíná všemi legálními pojmovými znaky jeho předmětů.
K základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická osoba, popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu.
Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. "Zvláštními osobními vlastnostmi" autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy "zvláštních osobních vlastností" vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo "vytvoření", resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako "díla malé mince" (Werke der Kleine Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl. Takto (a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce označována jako jeho "autorskoprávní individualita", tzn. jako jedinečnost díla v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto výrazu. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní. Zmíněná tvůrčí činnost, nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod.“ (srovnej Doc. JUDr. Ivo Telec, CSc., Autorský zákon, Komentář, C. H. Beck 1997).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud z tohoto zorného úhlu věc v podstatě neposuzoval, když v zásadě bez dalšího dovodil, že sousloví „je to parádní“ není a nemůže být autorsky chráněno, protože není jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, protože je to sousloví běžně užívané. Vzhledem k tomuto deficitu právního posouzení tak při úvaze, zda žalovaná zasáhla do práva autorského žalobce, zůstalo stranou pozornosti Vrchního soudu spolehlivé zjištění, zda užití sporného (byť minimálního) textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce (které je zřejmě spíše v obecném povědomí známo jako píseň, tj. jako skladba uzavřené formy, jejímž podkladem je slovesný text), resp. zda se případně jedná o zpracování díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů. Je přitom třeba uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Dovolací soud se domnívá, že i v tomto případě řešení této otázky však vyžaduje mimo jiné odborného posouzení, k němuž sám soud povolán není.
Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu