ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3606.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3606/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) J. S. , a za b) T. F. , zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 46.875,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 148/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 72 Co 283/2013 – 120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 72 Co 283/2013 – 120, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2013, č. j. 9 C 148/2014 - 87, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 46.875,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň. Uvedených částek se žalobkyně domáhaly jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o výživě a výchově nezletilé žalobkyně b) vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 2/2009.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř“.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každé z žalobkyň zvlášť, neboť žalobkyně netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků obou žalobkyň hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
Skutečnost, že by soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobkyň jim mohl přiznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejich práva, namísto požadovaného plnění v penězích, na daném závěru nic nemění, když pro posouzení omezení přípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je podstatné pouze to, o jaké výši plnění bylo rozhodnuto napadeným výrokem.
Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu