ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.378.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 378/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Global Financial Restructuring Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/41, identifikační číslo osoby 271 82 452, zastoupené Mgr. Petrem Maierem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 120.024,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 162/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2014, č. j. 35 Co 265/2014-106, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.:)
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. března 2014, č. j. 15 C 162/2013-71, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v částce 120.024,- Kč. Ta měla vzniknout žalobkyni v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 69/97.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, které však podle Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka (v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.) jednak namítá, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tím má dovolatel na mysli tu skutečnost, že jeho nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného konkurzního řízení nebyl posouzen v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to především v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a dále také s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.“ Z takto vágně pojatého vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze ovšem dovodit, v čem konkrétně měl odvolací soud pochybit, obzvláště pokud na str. 7 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolací soud podrobně rozvádí a hodnotí přiměřenost délky předmětného konkursního řízení i ve vazbě na vedlejší řízení, a to s odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu. Z obsahu podaného dovolání je totiž zřejmé, že v tomto směru dovolatelka spíše vede právní polemiku s učiněnými skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, což ovšem ještě přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Další předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka vymezuje tím, že „předmětem právního posouzení napadeného rozhodnutí je i otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to otázka přiměřenosti délky konkurzního řízení jako takového, a to s ohledem na dohlédací činnost konkurzního soudu dle ustanovení §12 ZKV (roz. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů; dále již „ZKV“) a lhůty stanovené pro předložení konečné zprávy správcem konkurzní podstaty (SKP) dle ustanovení §14a odst. 2 ZKV.“ Dovolatelka (v rámci své dovolací argumentace) uvádí, že je jí znám rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 132/2012 (dále též „R 132/2012), avšak že v tomto rozhodnutí se dovolací soud nevyjádřil k dalším právním otázkám, jež se týkají přiměřenosti délky soudního řízení a obsahu dohledové činnosti konkursních soudů podle §12 ve spojení s §14a odst. 2 ZKV (tj. otázky, nakolik má soud dohlížet na úkony konkursního správce). Ohledně posledně vymezené právní otázky dovolatelka v dovolání blíže rozvádí své úvahy o úloze pořádkové lhůty (správce konkursní podstaty měl předložit soudu závěrečnou zprávu do 18 měsíců od zahájení konkursu), která byla v ZKV upravena. Ani tato dovolací argumentace ovšem není (z pohledu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.) relevantní.
Nejvyšší soud v posledně označeném rozsudku R 132/2012 k právní otázce posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení mimo jiné judikoval:
„Jak Nejvyšší soud vysvětlil v R 58/2011 (str. 367-368 /597-598/), při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito kritérii jsou: a/ složitost případu, b/ chování poškozeného, c/ postup příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení pro poškozeného. Tamtéž Nejvyšší soud zdůraznil, že od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup. K tomu dodal, že v těchto případech samozřejmě platí zásada speciality - tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní se obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení.
Podle ustanovení §14a odst. 2 ZKV správce je povinen předložit soudu konečnou zprávu do 18 měsíců od prohlášení konkursu, pokud soud v rozhodnutí o prohlášení konkursu nestanovil jinou přiměřenou lhůtu. Lhůtu 18 měsíců i lhůtu stanovenou soudem může soud prodloužit, odůvodňují-li to okolnosti případu...
Stanovení (této) jednotné lhůty (v §14a odst. 2 ZKV) vycházelo z průměrného rozsahu a složitosti konkursního řízení, přičemž v literatuře nebylo pochyb o tom, že v jednotlivých případech se tato lhůta může jevit jako příliš krátká nebo naopak jako příliš dlouhá. ‚Okolnostmi případu‘ odůvodňujícími prodloužení lhůty k podání konečné zprávy konkursním soudem se přitom rozumí jak důvody objektivní (spočívající zejména v tom, že věc se ukáže složitější, než bylo předpokládáno při prohlášení konkursu), tak důvody subjektivní (spočívající např. v překážkách na straně správce konkursní podstaty, v procesních komplikacích věci apod.); srov. v literatuře např. opět Zoulík, str. 111.
Jak plyne ze závěrů shora, podáním konečné zprávy správcem konkursní podstaty se uzavírá druhá, realizační, fáze konkursního řízení, která se v době od prohlášení konkursu pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku. Jinak řečeno, konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování své odměny a výdajů předkládá správce konkursní podstaty konkursnímu soudu jako důkaz připravenosti dané konkursní věci na vydání rozvrhového usnesení (srov. §29 odst. 1 a 2 ZKV).
Úpravou obsaženou v ustanovení §14a odst. 2 ZKV byla posílena kontrolní (dohlédací) činnost konkursního soudu nad délkou konkursního řízení tak, aby překročení zákonem stanovené (osmnáctiměsíční) nebo konkursním soudem určené (v usnesení o prohlášení konkursu) lhůty k podání konečné zprávy vždy bylo potvrzeno usnesením konkursního soudu o prodloužení lhůty nebo aby tam, kde důvod lhůtu prodloužit neshledá, přijal konkursní soud neprodleně pořádková opatření, jimiž zjedná nápravu proti možným průtahům v této fázi konkursního řízení.
Dovolatelčiny výhrady, podle nichž ovlivňuje rychlost konkursní řízení činnost správce konkursní podstaty, do níž konkursní soud nemá možnost významně zasáhnout v rámci výkonu své dohlédací činnosti, tedy pro danou fázi konkursního řízení neodpovídají ani dikci §14a odst. 2 ZKV ani výkladu, jenž k tomuto ustanovení přičinil výše Nejvyšší soud.
Bez zřetele k tomu, zda konkursní soud formálně rozhodl (po uplynutí zákonem předepsané nebo jím určené lhůty) o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy, případně i k tomu, zda správce konkursní podstaty pochybil tím, že o prodloužení této pořádkové lhůty nepožádal, však její překročení ještě samo o sobě nevede k závěru, že delší (než ustanovením §14a odst. 2 ZKV určená) lhůta, ve které nakonec došlo k podání konečné zprávy, je lhůtou nepřiměřenou. Důvody, pro které došlo k překročení lhůty k podání konečné zprávy plynoucí z ustanovení §14a odst. 2 ZKV, jsou (mají být) zásadně zjistitelné z obsahu konkursního spisu, např. z průběžných zpráv o zpeněžování majetku z podstaty podávaných správcem konkursní podstaty - v intencích §29 odst. 1 věty první ZKV - soudu a věřitelskému výboru nebo z usnesení o schválení konečné zprávy konkursním soudem (§29 odst. 3 ZKV), z nějž by (i ve vazbě na určení konkursní odměny správci konkursní podstaty) mělo být patrno, zda správce konkursní podstaty plnil (podle konkursního soudu) své povinnost řádně a včas.
Úprava obsažená v ustanovení §14a odst. 2 ZKV (kterou však soudy nevzaly v potaz) tedy sama o sobě nezbavuje soud posuzující přiměřenost délky druhé, realizační, fáze konkursního řízení povinnosti zkoumat tuto otázku s přihlédnutím ke kriteriím zmíněným v R 58/2011, tedy k: a/ složitosti případu, b/ chování poškozeného, c/ postupu příslušných orgánů, d/ význam předmětu řízení pro poškozeného.“
Jak ovšem plyne z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku (viz str. 7 a násl.), odvolací se výše judikovanými závěry řídil, přičemž posléze se „ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že se jednalo o konkursní řízení, co do složitosti komplikované vedlejšími spory, které především bránily předložení konečné zprávy správkyni konkurzní podstaty a pokračování konkurzního řízení do jeho závěrečné fáze.“ Odvolací soud takový právně kvalifikační závěr učinil na základě skutkových zjištění, takže pokud dovolatelka nyní brojí proti jeho závěru a nesprávně má za to, že předmětná právní otázka (týkající se dohlédací činnosti soudu ve smyslu §12 a násl. ZKV) nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena, zpochybňuje tím vlastně skutkové závěry odvolacího soudu, které ovšem v dovolacím řízení nelze revidovat; pak tedy pouhá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž reflektoval relevantní judikaturu dovolacího soudu, je (z hlediska naplnění předpokladu přípustnosti dovolání) bezcenná.
Nejvyšší soudu uzavírá, že ani jeden z dovolatelkou vymezených předpokladů přípustnosti dovolání nenaplňoval kritéria předvídaná v §237 o. s. ř., neboť obě shora vyložené právní otázky v judikatuře dovolacího soudu byly již řešeny, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení těchto právních otázek v kolizi s touto dovolací judikaturou. Dovolací soud přitom ani nenaznal, že by mělo dojít k odklonu od připomenuté judikatury dovolacího soudu, tj. že by předmětné otázky (kterákoliv z nich) měly být posouzeny jinak a věc by měla být předložena podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu