ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3871.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3871/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Mgr. R. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze l, Voršilská 10, proti žalované GE Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, IČ 25672720, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 37 C 136/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2014, č.j. 1 Co 309/2013-218, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2013, č.j. 37 C 136/2011-183, výrokem I. zamítl žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „obč. zák.“), aby žalovaná zaslala žalobci prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis podepsaný osobou oprávněnou za žalovanou jednat a podepisovat, obsahující písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2014, č.j. 1 Co 309/2013-218, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž se žalobce domáhá, aby znění omluvy obsahovalo text: „Ve skutečnosti Váš přínos pro naši společnost byl až do posledního dne velmi pozitivní. Vaše chování bylo vždy příkladné a Vaše bezúhonnost a poctivost nebyla nikdy zpochybněna.“, zrušil a řízení v tomto rozsahu zatavil. Výrokem II. ve zbývajícím rozsahu výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II. týkajícího se nákladů řízení jej změnil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu prvního stupně, že v postupu žalované nelze dovozovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. V reakci na námitku žalobce, že postup žalované se negativně promítl na jeho osobě v bankovním světě, uvedl soud, že to byl sám žalobce, kdo informaci o ukončení svého pracovního poměru se žalovanou rozšířil na veřejnosti uveřejněním článku v časopisu Ekonom.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 6. června 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následující otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Zda neobvyklý a nerovný (nepředvídatelný a do té doby nepoužitý) postup při předávání pracoviště, vyklízení osobních věcí z pracovního místa, opouštění prostor zaměstnavatele a zamezení možnosti užití osobních dat v elektronických prostředcích zaměstnavatele, prováděný ihned po ukončení pracovního poměru veřejně (před jinými zaměstnanci majícími srovnávání s předchozími postupy následujícími po ukončení pracovního poměru), je způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti osoby, se kterou byl pracovní poměr ukončen, především pak do jejího práva na ochranu cti, důstojnosti a dobré pověsti.“ Poukazuje na Listinu základních práv a svobod, zejména na články 7 a 10, ze kterých vyplývá obecné pravidlo, že „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena“ a omezena může být „jen v případech stanovených zákonem“, dále „aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Žalobce se dovolává i zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci podle ustanovení zákoníku práce, což znamená, že je zakázána jakákoliv forma diskriminace zaměstnanců, nesmí být ponižována lidská důstojnost. Žalovaná nepostupovala standardně ani ve vztahu k vlastním zvyklostem a obvyklým postupům ukončení poměru zaměstnanců na srovnatelné pozici se srovnatelným přístupem k důvěrným informacím jako měl žalobce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil výroky II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci fakticky nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Přes relativní obsáhlost dovolání neformuluje takovou právní otázku, která by nebyla podřaditelná pod řešení, která dosavadní judikatura dovolacího soudu nabízí při řešení sporů podle ustanovení §13 obč. zák. Proto dovolatelem uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání v souzené věci naplněn není.
S ohledem na uvedené skutečnosti, kdy nelze dovodit, že byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu