ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3960.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3960/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. O. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti žalovanému F. V. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 66, o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 124/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2014, č. j. 13 Co 503/2013-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 11 C 124/2010-202, určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že kupní smlouva ze dne 26. října 2007 [na základě které žalobce převedl předmětný spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech na původně žalovanou S. V., která v průběhu tohoto prvoinstančního řízení z titulu výlučné vlastnice - darovací smlouvou ze dne 31. května 2010 - darovala předmětné nemovitosti (jež byly dotčeny určovací žalobou v této věci) svému synovi – žalovanému], je podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 13 Co 503/2013-268, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování předmětných listinných důkazů učinil příslušná (v odůvodněné písemného vyhotovení svého rozsudku podrobně rozvedená) skutková zjištění a poté dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a že (ve stručnosti shrnuto) žalobce po právu od této smlouvy neodstoupil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které je však třeba podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť dovolatel v dovolání nevymezil dovolací důvod způsobem stanoveným v §241a odst. 1 ve vazbě na §237 o. s. ř., takže pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je totiž podle §237 dána pouze tehdy, pokud se odvolací soud 1. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného vyplývá, že na dovolání je možno pohlížet jako na přípustné jen tehdy, je-li v něm alespoň naznačena existence právní otázky odpovídající požadavkům stanoveným v §237 o. s. ř., jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Tak tomu ovšem v daném případě, jak bude rozvedeno níže, není.
V úvodu svého dovolání dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , že napadené rozhodnutí „je v rozporu s principem předvídatelnosti a principem legitimního očekávání“ , a že „odvolací soud porušil (dovolatelovo) právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť vydal rozhodnutí, jež neobstojí z hlediska požadavků řádného a přesvědčivého odůvodnění.“ Poté dovolatel převážnou část svého dovolání věnuje referování o důvodech rozhodnutí obou soudů (jak byly vyloženy v odůvodnění písemných vyhotovení rozsudků) a teprve až v závěru dovolání přistupuje k vymezení dovolacího důvodu následovně:
„Odvolací soud jednak naprosto pomíjí provedené dokazování, kterým bylo prokázáno, že převážná část plateb (které odvolací soud dokonce opsal do odůvodnění rozsudku) nebyla vůbec provedena a dále naprosto pomíjí přesvědčivou a vyčerpávající argumentaci soudu nalézacího, včetně odkazů na příslušnou judikaturu dovolacího soudu k nemožnosti posouzení tohoto úkonu jako započtení. K tomu dovolatel zdůrazňuje, že některé platby teprve měly být provedeny, takže započtení není možné. Všechny možnosti a varianty vyčerpávajícím způsobem rozebírá soud nalézací. Odvolací soud se nadto rovněž nijak nevypořádává se škálou tvrzení ohledně obsahu vůle na obou stranách, které v konfrontaci se samotným obsahem dohody potvrzuje její neurčitost a tedy absolutní neplatnost.“
Dovolatel zcela pomíjí, že přípustnost dovolání nezakládá případné odlišné řešení příslušné právní otázky odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně, nýbrž naplnění jedné ze čtyř (shora již připomenutých) variant předvídaných v §237 o. s. ř., a to při splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání dle §241 o. s. ř. Dovolatel ovšem žádnou z těchto variant zakládajících přípustnost dovolání ve svém dovolání (prostřednictvím shora vymezeného dovolacího důvodu) neuvádí. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel zčásti své dovolání staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. – posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešení právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Kromě toho z vymezeného dovolacího důvodu dovolatelem, ale ani z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo mj. v řešení právní otázky procesního práva, kterou by navíc odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací prací dovolacího soudu, a proto by bylo možno v uvedeném směru shledat přípustnost dovolání.
Dovolacímu soudu ani nepřísluší v dovolacím řízení posuzovat „hodnocení“ důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), přičemž i případná možnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a s jiným možným výsledkem, neznamená, že zvolené hodnocení odvolacím soudem je nesprávné.
Jinými slovy řečeno, úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost věcného rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil dovolací důvod z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Protože tomuto požadavku na obsahovou kvalitu mimořádného opravného prostředku podané dovolání nevyhovuje, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout.
Jelikož dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout k příp. (jiným) vadám řízení podle §242 odst. 3 o. s. ř., ani se zabývat relevancí dovolatelem v dovolání tvrzených vad, jež údajně měly zatěžovat odvolací řízení a mohly mít za následek nesprávné posouzení věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu