ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.420.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 420/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319/6, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody ve výši 829.026,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 325/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č.j. 72 Co 158/2014-72, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Žalobkyně se domáhala proti žalované náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Nesprávného úředního postupu se měl dopustit jednak Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „Úřad“), dále Česká národní banka (dále jen „ČNB“) a konečně Ministerstvo financí nedostatečnou kontrolou činnosti I. Družstevní záložny (dále jen „záložna“). Škoda měla spočívat v tom, že žalobkyni v důsledku nucené správy uvalené na záložnu bylo zabráněno v jakémkoli nakládání s vklady, později nebyl její vklad vyplacen v plné výši, přičemž rozdíl mezi výší vkladu a vyplacenou částkou činil 829.026,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č.j. 64 C 325/2011-53, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci vystupuje za Českou republiku jako její organizační složka ČNB. Žalovaná, konkrétně Úřad, se nedopustila nesprávného úředního postupu, takže není naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za žalobkyni vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení §13 OdpŠk. Proto soud prvního stupně již nezkoumal vznik škody ani příčinnou souvislost mezi jednáním orgánů státu a vznikem škody. Závěrem konstatoval, že negativní výsledek podnikatelských aktivit záložny nelze automaticky přenášet na stát. Úřad ani svou preventivní činností nemohl předejít defraudačnímu či jinak trestnému jednání zvolených orgánů záložny.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2014, č.j. 72 Co 158/2014-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně, že nebyly naplněny dva z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.
Žalobkyně dne 6. října 2014 podala proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné z důvodů uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že po krizi finančního sektoru bylo pojištění vkladů u bank zpětně navýšeno na 100 %, avšak u vkladů u záložen tomu tak nebylo. Tímto následným postupem tak byli vkladatelé do družstevních záložen neodůvodněně diskriminováni před vkladateli do bank. Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly touto skutečností, dále pak, že se nevypořádaly se všemi tvrzeními žalobkyně ohledně nesprávného postupu Ministerstva financí. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že škoda vznikla výlučně defraudačním jednáním členů statutárních orgánů záložny a vytýká, že se soudy nezabývaly důsledky zjištění, že Úřad zanedbal své povinnosti, když první kontrolu v záložně provedl opožděně. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a současně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje zejména skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky. Dále pak je třeba uvést, že rozhodnutí soudů obou stupňů je ve shodě se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v typově zcela shodné věci v jeho usnesení ze dne 25. září 2013, sp.zn. 30 Cdo 1429/2013, na které také soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobkyně nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s odkazem na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu