ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4202.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4202/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. F. J., zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 623.453,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 20 Co 205/2014 - 205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne ze dne 10. 3. 2014, č. j. 10 C 46/2010 – 177, tak, že žalobu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 2.142,- Kč s příslušenstvím potvrdil, dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 595,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 7.179,- Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 537.615,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 2.142,- Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 2.142,- Kč s 7,5% úrokem z prodlení od 16. 11. 2002 do zaplacení. Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Uvedených nároků se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a měla spočívat ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním řízení, ve kterém byl žalobce obžaloby zproštěn.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když posoudil účelnost vynaložených nákladů obhajoby v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013. Uvedená námitka se míjí s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu, který neúčelnost vynaložených nákladů posoudil nikoli ve vztahu k druhému obhájci, ale ve vztahu k odborné expertíze, k nákladům, které souvisely se schůzkou obhájkyně s psychiatrem a neprokázaným nákladům na ubytování obhájkyně žalobce v hotelu. S výjimkou obecné kritiky, která v mnohém nesouvisí s rozhodnutím odvolacího soudu a místy se pohybuje za hranicí srozumitelnosti, žalobce proti závěrům odvolacího soudu o neúčelnosti vynaložení daných nákladů s žádnou argumentací nepřichází.
Ani námitka, že soudy měly aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující náhradu škody, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když aplikoval speciální úpravu obsaženou v §31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která má přednost před aplikací ustanovení občanského zákoníku, podle nějž by se postupovalo jen tehdy, pokud by zvláštní zákon neobsahoval vlastní právní úpravu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013). Z toho důvodu ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu obsaženého v usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012, přípustnost dovolání nezakládá.
K námitce žalobce o nesplnění poučovací povinnosti odvolacím soudem Nejvyšší soud nepřihlížel z důvodu nepřípustnosti dovolání. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolací řízení přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k výroku IV rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28). Změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.142,- Kč s příslušenstvím, nebyla způsobena žádná újma na právech žalobce, odstranitelná odklizením uvedeného výroku, když uvedený výrok je naopak v žalobcův prospěch. Protože dovolání žalobce v tomto případě směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. v této části rovněž odmítl.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 3. dubna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu