ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.446.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 446/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Terezou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti žalované JUDr. M. D., soudní exekutorce Exekutorského úřadu Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 100/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2014, č. j. 21 Co 628/2013-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2013, č. j. 13 C 100/2013-90, v zamítavém výroku (I.) a ve výroku o nákladech řízení (II.). Současně výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 11.176,- Kč s příslušenstvím a dále placení částek 3.804,- Kč měsíčně „počínaje měsícem červencem 2013 spolu s úrokem z prodlení, a to do každého 28. dne v měsíci po dobu provádění srážek“, to vše na náhradě škody, jež mu měla vzniknout v důsledku postupu žalované jako soudního exekutora v řízení jí vedeném pod sp. zn. 19 EX 1199/12, který žalobce hodnotí jako nesprávný a nezákonný. Výše tvrzené škody odpovídá dle žaloby výši srážek prováděných z důchodu žalobce na podkladě exekučního příkazu vydaného žalovanou dne 23. 1. 2013.
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, pokud tento hodnotil žalobou uplatněný nárok podle ustanovení §8 a §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění. Konstatoval, že je-li dán souběh odpovědnosti soudního exekutora podle §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), s odpovědností státu podle zákona č. 82/1998 Sb., je na místě posoudit odpovědnost žalované podle exekučního řádu – v této souvislosti zdůraznil, že „žalobce jako poškozený si měl právo vybrat jednoho z odpovědných subjektů“. Na tomto podkladě pak odvolací soud vyšel ze závěru o absenci deliktu žalované ve smyslu §32 exekučního řádu, s tím, že právní názor soudu prvního stupně o absenci odpovědnostního titulu obstojí i za použití tohoto zákonného ustanovení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně tři otázky hmotného a procesního práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, čímž je dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na §237 o. s. ř. z toho, že jím v dovolání formulované otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, „případně je třeba otázky posoudit jinak.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel formuluje v dovolání následující otázky: „1) Zda je za nesprávný úřední postup soudního exekutora odpovědný stát či soudní exekutor nebo oba dva tyto subjekty. 2) Zda je soud povinen v řízení poučit účastníka aktivně věcně legitimovaného (žalobce) o tom, že druhý účastník řízení (žalovaný) není ve věci pasivně legitimován. 3) Může být za nesprávný či nezákonný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. považován postup soudního exekutora, který nařídí povinnému srážky z invalidního důchodu tak, že těžce nemocnému povinnému nezbývají ani nejnutnější prostředky na nezbytné léčení?“
Ani jedna z takto dovolatelem nastolených otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud založil dovoláním napadené rozhodnutí na závěru o absenci deliktu žalované, nikoliv na závěru o absenci její pasivní věcné legitimace. Z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by v případě hodnocení žalobou uplatněného nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. snad měla (mohla) být dána pasivní věcná legitimace státu a že tedy důvodem neúspěchu žaloby je skutečnost, že se dovolatel svých tvrzených nároků domáhal žalobou vůči subjektu pasivně věcně nelegitimovanému (soudnímu exekutorovi) namísto subjektu, jemuž pasivní věcná legitimace svědčí (státu). Formulací otázek 1) a 2) tak dovolatel, vycházeje, jak z dovolání vidno, z názoru o výlučné odpovědnosti státu, napadá řešení, jež pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo určující. Položením otázky 3) pak dovolatel zcela opomíjí (a tudíž nezpochybňuje) závěr odvolacího soudu, podle nějž soudní exekutor v exekučním příkazu o výši srážek nerozhoduje, neboť tato je stanovena právním předpisem.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§241a odst. 2 a §237 až §238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem formulovaných otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu