ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4563.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4563/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) M. K. , a b) M. Š. , obou zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Plzeň, se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 1, IČO 0075370, 2) Ing. V. D., Ph.D., , oběma zastoupeným JUDr. Markem Gergösem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, 3) J. B. , 4) Z. Š. B. , a 5) H. K. , žalovaní 3) - 5) zastoupení Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 28, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 108/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013, č.j. 1 Co 38/2012 – 701 , takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) každý 2783,- Kč a žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.783,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Marka Görgese, advokáta se sídlem v Plzni, Žižkova 52.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3), 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. října 2011, č.j. 19 C 108/2008 – 558, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po 1. žalovaném zdržet se tvrzení o tom, že žalobce a) se dopustil činností popsaných v „důvodových zprávách (důvěrné!)“ k usnesením Rady města Plzně č. 960 z roku 2005 a Zastupitelstva města Plzně č. 464 z roku 2005 a dalších listinných materiálech vypracovaných žalovanými 1 a 2, která jsou dále vyjmenována ve výroku, dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala po 1. žalovaném zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně b) se dopustila činnosti popsané v „důvodových zprávách (důvěrné!)“ k usnesením Rady města Plzně č. 960 z roku 2005 a Zastupitelstva města Plzně č. 464 z roku 2005 a dalších listinných materiálech vypracovaných žalovanými 1 a 2, a které dále rozvádí, a kterou se oba žalobci domáhali uložení povinnosti 1. žalovanému do dvou měsíců od právní moci rozsudku zaslat žalobci a) a žalobkyni b) omluvný dopis a tento v zastoupení primátorem/kou města Plzně rovněž přečíst na nejbližším jednání zastupitelstva města Plzně v rámci prvého bodu jednání ve znění uvedeném ve výroku. Výrokem II. zamítl žalobu, aby 2. žalovaný zaslal žalobci a) omluvný a vlastnoručně podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zamítl žalobu, aby 3. žalovaný zaslal žalobci a) omluvný a vlastnoručně podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku, výrokem IV. zamítl žalobu, aby 4. žalovaná zaslala žalobci a) omluvný a vlastnoručně podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku a výrokem V. zamítl žalobu, aby 5. žalovaná zaslala žalobci a) omluvný a vlastnoručně podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku. Výroky VI. až XI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2013, č.j. 1 Co 38/2012-701, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výrocích I. až V. potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), ve výrocích VI. až XI. týkajících se nákladů řízení jej co do výše částek změnil, jinak jej potvrdil. Na závěr rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.).
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobci a), který byl zároveň zástupcem žalobkyně b) dne 2. června 2013 (uložením na poště) a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci a) a b) prostřednictvím svého advokáta dovolaní. „ Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. dovozují z toho, že v odvolacím řízení byly řešeny otázky hmotněprávní i procesní, při jejichž řešení se zejména odvolací soud odchýlil od smyslu institutu ochrany osobnosti. Současně namítají, že vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak.“
Dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil následující otázky hmotného práva: 1) Posouzení povahy důvodových zpráv jako podkladů pro přijetí usnesení statutárního města (tj. prvního žalovaného). 2) Posouzení jednání druhého žalovaného jako vybočení z rámce plnění pracovních povinností – otázka pasivní legitimace druhého žalovaného. Celkově ve věci soudy obou stupňů porušily ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v tom ohledu, že veškeré důkazy hodnotily izolovaně a nenahlédly situaci v globálu. Žalobci byli dotčeni řadou výroků a kroků, které právě ve svém souhrnu tvoří ucelený rámec „útoků“ proti kterému je namístě poskytnout ochranu ve smyslu §11 občanského zákoníku a bohaté související judikatury. Dovolání pak rozebírá dovolací námitky ve vztahu k jednotlivým žalovaným. Nesouhlasí též s tím, jak bylo soudy rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Konečně navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 1) a 2) podáním ze dne 23. září 2013, ve kterém uvedli, že dovolání není podle jejich názoru přípustné. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl. Požadují, aby jim byly nahrazeny náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud předmětné dovolání pro dovozenou opožděnost odmítl usnesením ze dne 12. března 2014, č.j. 30 Cdo 3190/2013-751, přičemž současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 1. října 2014, sp.zn. IV. ÚS 2926/14, který dovodil, že ve skutečnosti dovolací lhůta byla v souzené věci zachována.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), vázán uvedeným názorem Ústavního soudu, věc znovu projednal, přičemž přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobců v posuzované věci proti výroku ve věci samé, ovšem ve skutečnosti nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání případně přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá. Skutečností též zůstává, že dovolání výrazně akcentuje skutkový náhled dovolatelů na projednávanou věc, což není podřaditelné pod požadavek obsažený v ustanovení ů 241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dospět k závěru, že by dovolání žalobců směřující proti výroku ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo přípustné.
Dovolatelé současně zacílili své dovolání i proti výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení. V pasáži dovolání týkající se této otázky dovolatelé uvádějí, že soud prvního stupně vydal v otázce náhrady nákladů řízení zcela překvapivé výroky, když přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., namísto tehdy platné a účinné vyhlášky č. 484/2000 Sb., takže takto stanovené náklady řízení byly výrazně nevýhodné a poškozující oba žalobce. Odvolací soud se s odvolací námitkou toho, že podle dnes již konstantní judikatury by nemělo mít statutární město nárok na placení nákladů právního zastoupení, když samo má k dispozici rozsáhlý právní aparát, vypořádal chybně.
Dovolací soud se v tomto případě především odvolává na již výše podaný výklad týkající se otázky zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, neboť musí konstatovat, že ani v tomto případě obsah dovolání tato procesním předpisem určená hlediska přípustnosti dovolání nenaplňuje. Speciálně u rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými 2) až 5), je třeba poukázat na skutečnost, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud podrobně vysvětlily důvod aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nelze přitom v širších souvislostech přehlédnout ani skutečnost, že v době bezprostředně navazující na rozhodnutí odvolacího soudu byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 (současně lze odkázat na Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 117/2013 Sb., k účinkům zmíněného nálezu). K tomu je třeba současně dodat, že pokud odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a) a b) a prvním žalovaným (tj. statutárním městem Plzeň) a dále o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a) a b) a žalovanými 1) až 5), tj. v každém z těchto případů vždy o částkách (peněžitém plnění) nepřevyšujících 50.000,- Kč, není dovolání proti těmto výrokům proto přípustné již z tohoto důvodu (§238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.).
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí pro žalovaného 1) částku 2 x 2.000,- Kč, pro žalovaného 2) částku 2.000,- Kč podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d), §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. 2.300,- Kč. Rovněž jim náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 483,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení činí u žalovaného 1) částku 2 x 2.783,- Kč a u žalovaného 2) částku 2.783,- Kč. Žalovaným 3), 4) a 5) pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu