ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4579.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4579/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce K. N. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 132.720,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 287/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, č. j. 54 Co 231/2013-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení u Obvodní soud pro Prahu 2, domáhal po žalované náhrady škody ve výši 32.720,- Kč a nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, která mu měla být způsobena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 549/2009, později u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 176/2011. V těchto řízeních žalobce nejprve podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 domáhaje se zrušení rozhodnutí Společenství vlastníků jednotek O. Soud vyzval žalovaného, ať se k žalobě vyjádří. Ve vyjádření právní zástupce žalovaného nárok neuznal a vznesl námitku věcné nepříslušnosti. Vyjádření žalovaného nebylo žalobci nikdy doručeno. Věc byla postoupena Městskému soudu v Praze, jenž žalobce vyzval k doplnění jeho data narození a zpřesnění petitu a označení důkazů. Žalobce vzal vzápětí žalobu zpět, neboť se domníval, že žaloba dosud nebyla žalovanému zaslána. Soud řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit náhradu nákladů řízení žalovanému. Proti nákladovému výroku se žalobce odvolal, přičemž Vrchní soud v Praze výrok změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 12.720,- Kč. Žalobce namítal, že došlo k pochybení soudů, neboť návrh na zahájení řízení neměl být žalovanému zaslán, dokud neobsahoval všechny náležitosti a dokud nebyl zaplacen soudní poplatek. Tímto vznikla žalobci jednak nemajetková újma ve výši 100.000,- Kč a jednak škoda, která spočívá v částce 12.720,- Kč, jíž zaplatil žalovanému jako náhradu nákladů řízení, a v částce 20.000,- Kč, kterou žalobce zaplatil svým „poradcům“ za pomoc s posouzením věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, č. j. 22 C 287/2012-33, žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nedůvodný, neboť rozhodnutí vydané v předchozím řízení nebylo pro nezákonnost zrušeno a není tak splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že podstatou nároku žalobce je snaha domoci se přezkumu pravomocného výroku o nákladech řízení cestou náhrady škody proti státu, což je však nepřípustné.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel formuluje otázku odpovědnosti státu podle OdpŠk za činnost soudu v soudním řízení, pokud soud nepostupuje řádně a působí škodu účastníkovi řízení úkony, které nesměrují k vydání rozhodnutí a nenacházejí svůj odraz v jeho obsahu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že úkony soudu podle ustanovení §43 o. s. ř. vycházely z nepřijetí návrhu v předložené podobě. Z toho důvodu nelze úkon zaslání návrhu vykazujícího nedostatek stanovených náležitostí a postiženého vadou neurčitosti označit za „přímo směřující k vydání rozhodnutí“, který nachází svůj odraz v jeho obsahu. Dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou podle §241 odst. 2 o. s. ř. - dovolatel má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolatel žalobou uplatnil více nároků se samostatným skutkovým základem - náhradu majetkové škody, zahrnující náhradu nákladů řízení (12.720,- Kč) a platbu jeho „poradcům“ (20.000,- Kč), a náhradu nemajetkové újmy (100.000,- Kč).
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, není dovolání přípustné, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Ohledně samostatných nároků na náhradu škody ve výši 12.720,- Kč a 20.000,- Kč tudíž není dovolání přípustné.
V otázce náhrady nemajetkové újmy může být přípustnost dovolání založena jen dle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Jádrem dovolání je nesouhlas žalobce se závěrem, že zaslání žaloby druhému účastníku řízení soudem je postupem směřujícím k vydání rozhodnutí, který by se odrazil v jeho obsahu. Z dovolání však není zřejmé, z jakého důvodu považuje dovolatel uvedený závěr za nesprávný. Tím spíše, když sám dovolatel vznik škody i nemajetkové újmy spojuje s povinností zaplatit náhradu nákladů řízení uložené mu soudním rozhodnutím, v jehož obsahu se dovolatelem tvrzený nesprávný postup projevil.
Dovolací soud tudíž dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu