ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4616.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4616/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Ing. V. Š. , zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o 10.000.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 314/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2013, č. j. 21 Co 272/2013 - 87, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se svým návrhem domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 10.000.000,- Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva obrany.
Žádostí ze dne 27. srpna 2012 požádal žalobce o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů podle §30 odst. 1 a 2 ve spojení s §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 22. února 2013, č. j. 8 C 314/2011– 79, žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení zamítl. Soud prvního stupně po provedení dokazování zjistil, že žalobce vlastní rozsáhlý nemovitý majetek. Usoudil proto, že u žalobce nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §30 ve spojení s §138 o.s.ř., neboť majetkové poměry žalobce umožňují uhradit náklady právního zastoupení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. července 2013, č. j. 21 Co 272/2013 - 87 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky, které musí být podle ustanovení §30 ve spojení s §138 o.s.ř. splněny k tomu, aby byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 26. října 2013 dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dalších soudů vyšších stupňů, a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je podle dovolatele nesprávné, neboť odvolací soud nevzal v úvahu likviditu majetku, možný výtěžek z prodeje a efektivitu prodeje majetku, možné využití majetku a výši dluhu, který je žalobce povinen splácet. Poté poukázal na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu ČR (např. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 289/03, I. ÚS 22278/10) a dále judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR, který podle něj ve velice podobné věci řešil splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve svém rozhodnutí sp.zn. 1 As 23/2009-95. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna do 31. prosince 2013. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že
- napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci, i když tvrdí, že v napadeném usnesení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nikterak neoznačuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se odvolací soud měl odchýlit, a to ani jejich spisovými značkami, ani neuvádí jejich obsah. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Tento závěr lze beze zbytku vztáhnout i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání, které žádnou takovou právní otázku neformuluje, nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu