ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4731.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4731/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců nezletilého a) F. K. , b) A. K. a c) V. K. V. , všech zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované MUDr. D. V. , zastoupené JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí č. 5, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 39/2011, o dovolání žalobce a) a žalobkyně c) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2014, č.j. 1 Co 24/2014-176, takto:
I. Dovolání žalobců a) a c) se odmítá .
II. Žalobkyně c) je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Gottweise, advokáta se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí č. 5.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou se žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se v řízení domáhali omluvy, zaslání kopie zdravotnických dokumentací nezletilých synů F. a A. K. a poskytnutí náhrady nemajetkové újmy za pochybení žalované v souvislosti s poskytováním poporodní péče nezletilému žalobci F. K.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. července 2013, č.j. 24 C 39/2011-129, výrokem I. zastavil řízení o návrhu žalobce a), aby mu žalovaná zaplatila náhradu nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč, a o návrhu žalobců b) a c), aby jim žalovaná zaslala kopie zdravotnických dokumentací nezletilých synů F. a A. K., výrokem II. zamítl návrh žalobce a), aby se mu žalovaná písemně omluvila ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zamítl návrhy žalobců b) a c), aby se jim žalovaná písemně omluvila ve znění uvedeném ve výroku, výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání všech žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č.j. 1 Co 24/2014-176, výrokem I. zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce a), výrokem II. rozsudek krajského soudu ve výroku III. potvrdil, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, výrokem IV. rozsudek krajského soudu ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci b) a c) a žalovanou. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ve shodě s ním k závěru, že oznámením adresovaným žalovanou orgánu sociálně právní ochrany dětí, že došlo k domácímu porodu žalobce a) a že se žalobci b) a c) nedostavili na odběr krve nezletilého podle domluvy, nedošlo ke zpřístupnění skutečností z osobního soukromí žalobců a tím ani k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, přičemž současně šlo o výkon tzv. zákonné licence žalovanou. Pokud žalobci požadovali omluvu, že jim žalovaná nezaslala na jejich žádost kopii zdravotnických dokumentací jejich dětí, pak odvolací soud uzavřel, že tím, že žalovaná zaslala žalobcům („pouze“) výpis ze zdravotní dokumentace nezletilých dětí žalobců b) a c), který obsahoval totožné údaje jako (požadovaná) zdravotní dokumentace, nemohla žalovaná neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobců.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobců dne 16. července 2014 a právní moci nabyl dne 17. července téhož roku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci a) a c) dne 16. září 2014 dovolání. Domnívají se, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. Mají za to, že napadené rozhodnutí podle jejich mínění závisí na vyřešení jimi formulovaných právních otázek:
- zda je poskytnutí pouhého jednostránkového výpisu ze zdravotnické dokumentace namísto kompletních kopií porušením povinností dětské lékařky a zásahem do rodičovských a osobnostních práv,
- zda je zastavení řízení odvolacím soudem a nerozhodnutí o původním nároku nezletilého na ochranu osobnosti v souladu s jeho právem na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na rozhodování v jeho nejlepším zájmu, po té, co soudkyně soudu prvního stupně sama svévolně změnila formulovanou omluvu nezletilého tak, aby požadavku na omluvu nebylo možno vyhovět, a řízení o tomto pozměněném nároku bylo zastaveno, aniž by bylo rozhodnuto o nároku v původním znění tak, jak jej formulovali žalobci,
- zda neoprávněný požadavek dětské lékařky na přímou úhradu poporodní návštěvy novorozence, která je hrazená z veřejného zdravotního pojištění, je zásahem do práva na zdraví a bezplatnou zdravotní péči, a tedy zásahem do osobnostních práv
- zda odmítnutí provést preventivní screeningové vyšetření v domácím prostředí novorozence ze strany dětské lékařky, je zásahem do práva na zdraví a na přístup ke zdravotní péči, a tedy i zásahem do osobnostních práv,
- zda výhrůžky rodičům oznámením orgánu sociálně právní ochrany dětí a skutečné oznámení rodiny tomuto orgánu ze strany dětské lékařky z toho důvodu, že se matka dítěte ze zdravotních důvodů po porodu nemohla s dítětem dostavit do ordinace lékařky k provedení nepovinného preventivního screeningového vyšetření, přičemž rodiče vyšetření dokonce ani neodmítli, ale žádali v zájmu dítěte jeho provedení v domácním prostředí, jsou porušením povinnosti mlčenlivosti ze strany lékařky, a tedy zásahem do práva na ochranu soukromého a rodinného života a do osobnostních práv rodiny.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (eventuálně též rozsudek soudu prvního stupně).
Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila podáními ze dne 1. a 5. prosince 2014 a navrhla jeho odmítnutí pro nesplnění podmínek dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Nejprve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Obecně je třeba konstatovat, že dovolání žalobců a) a c) v posuzované věci nenastoluje přes svou v zásadě neproduktivní obsáhlost žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání, v žádném případě nevyhovuje. Nominální citace znění textu ustanovení §237, bez v zásadě přiléhavější precizace konkrétní alternativy přípustnosti dovolání neumožňuje závěr o splnění uvedené zákonné podmínky. Místo toho je toto dovolání (z hlediska předpokladů obsažených v ustanovení §241a odst. 1 věta první o.s.ř.) nepřípustně zatíženo prezentací vlastního pohledu dovolatelů na skutkový základ sporu, přičemž formulované „právní otázky“ ani nejsou způsobilé zobecnění, a eventuálně (pokud by tomu tak ovšem skutečně také bylo) by byly významné pouze při řešení konkrétního sporu.
Nadto není možno přehlédnout, že dovolatelé, pokud svými dovoláními napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu (v dovolání se výslovně uvádí, že „ žalobci rozsudek napadají v rozsahu všech výroků rozhodnutí ...“) ve skutečnosti nemají odpovídající procesní přehled o tom, kterými výroky napadeného rozhodnutí jsou také dotčeni. Takto fakticky žalobce a) i žalobkyně c) napadají veškeré výroky rozsudku odvolacího soudu, které se týkají vztahu žalované a žalobce b), a to přes to, že jim k tomu schází příslušná procesní legitimace. Obdobně je tomu tak potud, pokud dovolání žalobce a) fakticky dopadá na výroky týkající se vztahu žalované a žalobkyně c), resp. pokud dovolání zmíněné žalobkyně směřuje i proti výrokům vztahujícím se k žalobci a). V těchto částech proto bylo dovolání podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Dovolání bylo proto v tomto rozsahu odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b) téhož zákona.
Ve zbývající části, pokud dovolání žalobce a) a žalobkyně c) směřují proti těm výrokům, k nimž je každý z nich legitimován, pak, jak již bylo vyloženo výše, přípustnost těchto dovolání, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř., založena není. Nejvyšší soud proto tato dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustná i v tomto případě odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř. U žalobce a) dovolací soud současně přihlédl k ustanovení §150 o.s.ř., neboť seznal důvody zvláštního zřetele hodné spočívající ve skutečnosti, že jde o nezletilé dítě relativně útlého věku, které nemohlo nikterak průběh a vedení dovolacího řízení ovlivnit, takže žalované v tomto případě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal. Naproti tomu u žalobkyně c) dovolací soud vyšel z ustanovení §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2500,-Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 3 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu