ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4767.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4767/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. N. , zastoupeného Mgr. Tomášem Opatrným, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128, proti žalovanému J. L. , o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 94/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2014, č.j. 1 Co 99/2014-31, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. března 2014, č.j. 74 C 94/2013-23, výrokem I. přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny a výrokem II. žalobci neustanovil zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sociální a majetkové poměry žalobce odůvodňují částečné osvobození od soudního poplatku, ale výjimečnost pro osvobození na jeho straně neshledal. Připomněl, že i když je žalobce poživatelem částečného invalidního důchodu, jsou jeho výdaje minimální, navíc se domáhá ochrany svých práv nepřiměřeným způsobem, když požaduje náhradu nemajetkové újmy v žalované výši. Soud prvního stupně dovodil, že ze samotných skutkových tvrzení žaloby vyplývá, že intenzitě tvrzeného zásahu tato výše neodpovídá. Konečně poukázal na to, že vzhledem k tomu, že z podané žaloby vyplývá, že žalobce je způsobilý činit kvalifikovaná podání a je tedy schopen nepochybně zastupovat své zájmy sám, neustanovil mu soud ani zástupce k ochraně jeho zájmů.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. května 2014, č.j. 1 Co 99/2014-31, výrokem I. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává, výrokem II. je podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil ve výroku II. kterým žalobci nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů. Odvolací soud uvedl, že z žalobních tvrzení žalobce je zřejmé, že ve věci jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění za tvrzený protiprávní zásah do svých osobnostních práv, který měl (ve skutečnosti) spočívat v realizaci zákonné licence žalovaným (konkrétně v právu žalovaného vypovídat před soudem jako účastník řízení).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 14. srpna 2014 dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je toho názoru, že objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníky překážkou přístupu k soudu, neboť by tím byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Nejprve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci, přes to, že tak v zásadě tvrdí, nikterak nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání proto nezakládá. Dovolatel sice ve svém dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, se zřejmým cílem naznačit, že napadené rozhodnutí s tímto judikátem není v souladu, tato výtka však není opodstatněná. I v posuzované věci dovolací soud plně respektuje zásadu, podle níž při rozhodování o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků je třeba vycházet (mimo jiné) ze zásady, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické nebo právnické osoby (kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem navrhovatele za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaných soudních poplatků) se nesmí stát překážkou přístupu této osoby k soudu. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byla totiž zásada obsažená v ustanovení §138 odst. 1 věta první o.s.ř., s ohledem na reálně dovozovanou skutečnost předpokládaného svévolného, resp. bezúspěšně uplatňování, příp. bránění práva. Tato okolnost se totiž zcela zřetelně podává z žaloby podané v této věci, když žalobce neoprávněný zásah do jeho osobnostní sféry ve skutečnosti spojuje s realizací zákonné licence žalovaným.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti uvedenému rozhodnutí tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu