ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4808.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4808/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v opatrovnické věci F. D., za účasti Obce Šestajovice, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, U Nádrže 625/6, o ustanovení opatrovníka , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0P 62/2014, o dovolání opatrovníka - Obce Šestajovice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č.j. 69 Co 224/2014-89, takto:
Dovolání opatrovníka - Obce Šestajovice se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. února 2014, č.j. 0P 62/2014-69, ustanovil opatrovníkem F. D., který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2013, č.j. 14 Nc 2759/2013-60, zbaven svéprávnosti, Obec Šestajovice, a upravil práva a povinnosti opatrovníka.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. května 2014, č.j. 69 Co 224/2014-89, usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §62 a §471 odst. 2 a 3 nového občanského zákoníku (dále jen o.z.) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že opatrovanci je třeba ustanovit obec Šestajovice, ve které v současné době bydlí. Z řízení o zbavení svéprávnosti totiž vyplynulo, že byť má opatrovanec syna, tento s ním není dlouhodobě v kontaktu, a jiné blízké osoby, které by mohly výkon funkce opatrovníka vykonávat, nebyly nalezeny. V této souvislosti pak odvolací soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 995/07, ze kterého vyplývá, že je to primárně stát, kdo je vůči osobě zbavené svéprávnosti povinován ochranou jejích základních práv.
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník – Obec Šestajovice dne 5. srpna 2014 dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 22. října 2014. Dovolání je podle něho přípustné, protože jde o vyřešení otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a dovolacím důvodem je skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při určování veřejného opatrovníka vycházel soud z údaje, že F. D. pobývá v Domově Petruška v Šestajovicích. Podle potvrzení o hospitalizaci, které dovolatel přikládá k dovolání, byl opatrovanec v době rozhodování soudu o určení opatrovníka umístěn v Psychiatrické nemocnici Bohnice, kde je od 22. listopadu 2013 hospitalizován až dosud. V Šestajovicích tak neměl a nemá opatrovanec ani trvalý ani faktický pobyt ani jinou vazbu na tuto obec. Navíc podle dovolatele by nemohla obec Šestajovice, která vystačí se svým aparátem jen na zabezpečení potřeb svých a potřeb svých občanů, vykonávat plnohodnotně funkci opatrovníka. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání opatrovníka v posuzované věci však v žádném případě těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Lze například připomenout v této souvislosti konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 21. 12.2004, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004, rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3769/2011). Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nikterak nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje pak též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání opatrovníka nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu