ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4851.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4851/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. A. , zastoupeného Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 92.021,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 190/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, č. j. 21 Co 112/2014 - 74, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2014, č. j. 21 Co 112/2014 - 74, se v části, v jaké jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 69.721,- Kč zamítá, zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 12. 2013, č. j. 15 C 190/2013 – 57, uložil žalované povinnost uhradit částku 89.721,- Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 2.300,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 89.721,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Uvedené částky se žalobce domáhá jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že vynaložil náklady na svou obhajobu, když proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání a později bylo rozhodnuto o zproštění žalobce obžaloby.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Podle nich bylo usnesením Policie ČR ze dne 6. 1. 2011, č. j. KRPT – 36710 – 58/Tč – 2010, proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin znásilnění. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2012, č. j. 49 T 1/2012 - 396, (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 2012, č. j. 3 To 88/2012 – 435) byl žalobce zproštěn obžaloby.
Obhájce žalobce JUDr. Alexandr Kocián vyčíslil celkové náklady obhajoby částkou 92.021,- Kč a dne 6. 9. 2012 vystavil žalobci fakturu na tuto částku splatnou dne 20. 9. 2012. Dne 11. 9. 2012 byla ze strany M. A., matky žalobce, uhrazena na účet obhájce žalobce částka 20.000,- Kč. Dne 10. 9. 2012 uzavřel žalobce s JUDr. Kociánem smlouvu o půjčce, na základě které JUDr. Kocián půjčil žalobci částku ve výši 72.021,- Kč na úhradu nákladů právního zastoupení. Dne 12. 9. 2012 byla na účet advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík s.r.o. připsána částka 72.021,- Kč.
Žalobce byl v době vyšetřování studentem čtvrtého ročníku střední školy, bez zaměstnání, neměl stálý příjem a byl tak výživou odkázán na své rodiče.
Soud prvního stupně posoudil po právní stránce věc tak, že co se týče částky 20.000,- Kč, uhrazené matkou žalobce, bylo by přehnanou formalitou trvat na prokazování faktického vzniku škody na straně žalobce. Za situace, kdy žalobce byl ještě studentem odkázaným výživou na své rodiče, vyplacením částky ze strany jeho matky došlo k zásahu do finanční situace celé rodiny a i žalobci tak mohla vzniknout škoda.
Co se týče částky 72.021,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zaplacením této částky žalobcem došlo k finanční ztrátě na straně žalobce, tj. ke vzniku škody.
Soud prvního stupně se dále zabýval jednotlivými úkony právní služby a dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat náhradu za poradu při převzetí zastoupení, žalobu proto co do částky 2.300,- Kč s příslušenstvím zamítl.
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že náklady obhajoby nehradil přímo žalobce. Pokud jde o částku 20.000,- Kč, nelze dovodit, že by její zaplacení vyplývalo z vyživovací povinnosti rodičů k žalobci. Podle odvolacího soudu se jedná o nárok matky žalobce uplatnitelný jejím vlastním jménem – k tomu odvolací soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012. V případě nákladů obhajoby ve výši 72.021,- Kč dle odvolacího soudu rovněž nelze dovodit důvodnost nároku. Ani zde v tomto případě totiž podle názoru odvolacího soudu žalobci (dosud) škoda nevznikla. Odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby (zde státu) za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku (dokonce ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh, tím méně pak uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák.) není totiž skutečnou škodou, ani ušlým ziskem. Správností výše odměny advokáta při jednotlivých úkonech obhajoby se odvolací soud již nezabýval.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm uvedl, že co se týče částky 72.021,- Kč, jedná se o skutkově jinou situaci, než o jakou se jednalo v rozsudcích Nejvyššího soudu, na které odkazuje odvolací soud. V nyní posuzovaném případě byla žalobci vystavena faktura na právní služby a následně byla fakturovaná částka 72.021,- Kč žalobcem uhrazena. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že k zaplacení dlužné částky došlo „prostřednictvím“ půjčky poskytnuté žalobci. Žalobci byla nejprve vystavena faktura, následně byla žalobci poskytnuta půjčka a teprve poté byla uvedená faktura uhrazena. V časovém období mezi poskytnutím půjčky a zaplacením faktury do majetku žalobce jako aktivum náležely kromě jiného finanční prostředky získané půjčkou a jako pasivum dluh z takto poskytnuté půjčky. V momentě zaplacení citované faktury se tedy reálně zmenšil majetek žalobce, a to oproti stavu před zaplacením.
Nadto žalobce uvádí, že přístup k chápání skutečné škody, prezentovaný např. v odvolacím soudem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, pojem škody nepřípustně zužuje. Nepřihlíží k tomu, že se již vznikem pohledávky zvyšují pasiva poškozeného a zmenšuje se hodnota jeho čistého jmění. To je zřejmé i ve světle aktuální právní úpravy, kdy ustanovení §2952 občanského zákoníku stanoví, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z dovolání není zcela patrné, zda žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Žalobce v petitu však požaduje změnu nebo zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud proto dovolání podle jeho obsahu posoudil tak, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.
Částka, která je předmětem dovolání, tedy částka 89.721,- Kč, se skládá ze dvou samostatných nároků ve výši 20.000,- Kč a 69.721,- Kč. Ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 11. 9. 2012 uhradila matka žalobce na účet právního zástupce žalobce částku 20.000,- Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba byla (později) soudem prvního stupně co do částky 2.300,- Kč pravomocně zamítnuta, zbývalo žalobci podle advokátního tarifu uhradit částku 69.721,- Kč. Ze strany žalobce tak byla právnímu zástupci dne 12. 9. 2012 hrazena nejen částka 69.721,- Kč, kterou žalobce reálně dle advokátního tarifu dlužil, ale rovněž částka 2.300,- Kč, ohledně které byla již žaloba pravomocně zamítnuta. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu týkající se částky 20.000,- Kč, uhrazené matkou žalobce, žalobce v dovolání nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neuvádí ani dovolací důvody. Dovolání žalobce proto v uvedené části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. §243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl. Dovolání do posouzení uvedeného nároku by navíc nebylo přípustné ani s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť jde o peněžité plnění nepřesahující 50.000,- Kč a jedná se o samostatný nárok založený na samostatném skutkovém základě.
Dovolání je však přípustné ve zbylé části, pro řešení otázky, zda žalobci vznikla škoda, když svému právnímu zástupci uhradil za právní zastoupení částku 69.721,- Kč z prostředků získaných půjčkou, kterou mu právní zástupce sám poskytl.
Nejvyšší soud ve své judikatuře přijal závěr, že za škodu se považuje újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, č. j. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 55/1971, část I). Skutečná škoda znamená zmenšení (úbytek) majetku poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (srov. opět uvedené stanovisko č. j. Cpj 87/70). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však nelze za takové zmenšení majetkového stavu poškozeného považovat skutečnost, že poškozenému vznikla povinnost zaplatit určitou částku svému věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2005, na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, a ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2225/2004, 25 Cdo 2227/2004), ale teprve skutečnost, že poškozený tuto částku svému věřiteli uhradil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001).
V citovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 986/2001 Nejvyšší soud uvedl: „[z]a škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat. Částka 1.498.542,- Kč, kterou žalobkyně dluží svým věřitelům a kterou uplatnila v tomto řízení proti žalované z titulu náhrady škody, není ziskem žalobkyně, tím méně pak ziskem, který by jí ušel, a není ani újmou, která by již nastala v její majetkové sféře. Povinnost žalobkyně jako dlužníka zaplatit svým věřitelům dluhy s příslušenstvím (úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) vznikla z jejího závazku ve smlouvě o úvěru nebo o půjčce, a dokud nebyla splněna (dluhy zaplaceny), majetkový stav žalobkyně se o tuto hodnotu nesnížil; tím je vyloučen vznik skutečné škody na její straně. Na tom nic nemění fakt, že o platební povinnosti žalobkyně vůči jejím věřitelům již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť soudním rozhodnutím nevznikl dluh žalobkyně ani pohledávka věřitelů, která má základ v hmotněprávním vztahu dlužníka a věřitele. Rozhodující je, že dluh nebyl splněn. Samotná existence pohledávek třetích osob vůči žalobkyni ani soudní rozhodnutí o její povinnosti zaplatit dluhy se tedy v její majetkové sféře úbytkem hodnot neprojevilo. Dovodil-li odvolací soud, že škoda žalobkyni nevznikla, neboť dosud nezaplatila částku, která podle ní představuje škodu, jejíž náhrady se domáhá, posoudil otázku vzniku odpovědnosti za škodu správně.“
Žalobci je však třeba dát za pravdu, že nyní posuzovaný případ se od případů řešených ve výše odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 986/2001, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, a sp. zn. 25 Cdo 2225/2004, 25 Cdo 2227/2004) liší co do skutkových okolností. V případech řešených v uvedené judikatuře šlo totiž o situaci, kdy žalobcům vznikla povinnost uhradit určitou částku jejich věřitelům, tato částka však dosud ze strany žalobců nebyla uhrazena. Nejvyšší soud založil svá citovaná rozhodnutí na závěru, že nebyla-li dosud dlužná částka věřitelům ze strany žalobců uhrazena, škoda na straně žalobců dosud nevznikla (neboť podle Nejvyššího soudu se samotná existence pohledávek třetích osob vůči žalobcům v majetkové sféře žalobců úbytkem hodnot neprojevila).
V nyní posuzovaném případě však nejenže žalobci vznikla povinnost uhradit svému právnímu zástupci částku 69.721,- Kč za právní zastoupení. Žalobce tuto částku právnímu zástupci rovněž uhradil. Učinil tak sice z prostředků, které si na úhradu svého dluhu vypůjčil od svého právního zástupce, to však na posuzované situaci nic nemění. Není totiž rozdílu mezi tím, jestli si žalobce opatří prostředky k úhradě nákladů zastoupení od třetí osoby nebo svého věřitele. Ke vzniku škody (úbytku hodnot v majetkové sféře žalobce) proto došlo.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobci škoda nevznikla, je vzhledem k výše uvedenému nesprávný a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které skutečná škoda představuje zmenšení majetku poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Nejvyšší soud se nezabýval argumentací žalobce v dovolání, podle které přístup Nejvyššího soudu k chápání skutečné škody, prezentovaný např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, pojem škody nepřípustně zužuje. Je tomu tak proto, že závěry přijaté v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1338/2005 a v související judikatuře Nejvyššího soudu na případ žalobce nedopadají.
Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř., napadený rozsudek odvolacího soudu v části týkající se částky 69.721,- Kč s příslušenstvím zrušil a podle ustanovení §243e odst. 2 věty první věc v uvedeném rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu