ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4872.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4872/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené Mgr. Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 365 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 85/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2014, č. j. 14 Co 261/2014-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§243 f odst. 3 o. s. ř.)
:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 18. 7. 2014, č. j. 14 Co 261/2014-57, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 4. 2014, č. j. 10 C 85/2013-27, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení 365 000 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, které žalobkyně podala proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Jak uvedl dovolací soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Výše uvedeným požadavkům dovolatel nedostál, neboť ve svém dovolání uvedl, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Jak vyplývá z výše citovaného §241b odst. 3 věty první o. s. ř. a ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4408/2008), marným uplynutím propadné (prekluzivní) lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud tedy nemohl přihlédnout k doplnění dovolání odeslanému dne 14. 4. 2015, tedy více jak 5 měsíců po uplynutí lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř.
Poukázala-li dovolatelka na možné vady řízení a na nesprávná skutková zjištění, jsou tyto námitky irelevantní neboť podle výše citovaného §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu