ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5041.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5041/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce M. R. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 363.333,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 92/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, č. j. 55 Co 256/2014-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§243 f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 55 Co 256/2014-55, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 4. 2014, č. j. 10 C 92/2013-32, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení 363.333,- Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, které žalobce podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl, neboť není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jak uvedl dovolací soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Výše uvedeným požadavkům dovolatel nedostál, neboť ve svém dovolání uvedl, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Poukazuje-li dovolatel na možné vady řízení a na nesprávná skutková zjištění, jsou tyto námitky irelevantní neboť podle výše citovaného §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Výše uvedeným požadavkům na náležitosti dovolání dovolatel nedostál ani „doplněním dovolání“, t. j. podáním došlým dovolacímu soudu dne 15. 4. 2015, v němž vyjádřil, že dovolání „podává z důvodů vymezených v ust. §327 odst. 1a) a b) a c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
Ani odkazem na ustanovení o. s. ř. o prodeji movitých věcí, ani odkazem na neexistující ustanovení o. s. ř. a ani převzetím znění již neplatných ustanovení o. s. ř., ba dokonce ani kdyby odkazoval na přiléhavá ustanovení o. s. ř. nebo by citoval jejich obsah, k projednání dovolání by nepostačovalo, jak již dovozeno v R 4/2014.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu