ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.514.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 514/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně Ing. Z. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 160/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, č. j. 51 Co 308/2014-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2014, č. j. 18 C 160/2011-110, kterým byla zamítnuta žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úrokem ve výši 21 % ročně z částky 105 000 Kč od 19. 3. 1997 do zaplacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ani jedna z otázek, jež žalobkyně v dovolání uvedla, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a žalobkyně ani neuvedla argument, jenž by mohl vést k přehodnocení stávajících judikatorních závěrů. Dovolací soud rovněž neshledává, že by nastíněné otázky byly jím rozhodovány rozdílně. K obdobným námitkám, jaké žalobkyně předložila, se dovolací soud vyjádřil ve skutkově takřka totožných případech, např. v usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5123/2014, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Pro úplnost dovolací soud podtrhuje, že ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod číslem 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto vyplývá, že měla-li žalobkyně, navzdory případnému nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, možnost svou pohledávku vymoci v občanskoprávním řízení (jež představuje primární prostředek ochrany soukromého práva), nelze hovořit o vzniku škody způsobené při výkonu státní moci. Patří zde též připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2416/14) opakovaně konstatoval: „Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je nutno chápat jen jako beneficium legis dané zákonodárcem. Nejedná se o základní právo zaručené ústavním pořádkem (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2997/07, I. ÚS 1719/10). Platí proto, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení (…).“
Otázkou, zda dochází ke stavení promlčecí doby v adhezním řízení uplatněného práva na náhradu škody za situace, že je následně zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo, se dovolací soud zabýval opakovaně. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013), jež je též souladná s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/13).
Žalobkyně se dovolává proti rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy směřuje též proti výroku o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu