ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5158.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5158/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) B. P., a c) nezletilého A. T. W., obou zastoupených JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Dvořákova 259, proti žalované Nemocnici Třinec, příspěvkové organizaci, se sídlem v Třinci, Kaštanová 268, IČO 00534242 , zastoupené JUDr. Lumírem Calábkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Pionýrů 2069, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 250/2011, o dovolání žalobce c) a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2014, č.j. 1 Co 27/2014-216, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2014, č.j. 1 Co 27/2014-216, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. června 2014, č.j. 1 Co 27/2014-216, ve výroku I. ve věci samé a ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2013, č.j. 23 C 250/2011-159, ve znění opravného usnesení ze dne 1. dubna 2014, č.j. 23 C 250/2011-186, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce c) na zaplacení částky 500.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi tímto žalobcem a žalovanou, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. prosince 2013, č.j. 23 C 250/2011-159, ve znění usnesení ze dne 1. dubna 2014, č.j. 23 C 250/2011-186, zamítl žalobu, aby žalovaná uhradila žalobkyni a) částku 3.000.000,- Kč a žalobci c) částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dcera žalobkyně a) nezletilá S. P. dne 16. dubna 2006 utrpěla pádem z jízdního kola zlomeninu dolního konce levé pažní kosti. Končetina jí byla fixována sádrou v hyperflexi na dětském oddělení žalované a po odstranění sádry byla u nezletilé zjištěna tzv. Volkmannova kontraktura s denervačním syndromem. Následně se dne 4. října 2006 a 1. listopadu 2006 podrobila dvěma operacím ruky. Znaleckým posudkem ze dne 30. dubna 2009 provedeným Fakultní nemocnicí v Motole byla u nezletilé S. konstatována těžká újma na zdraví, a to v důsledku zdravotní péče poskytované personálem žalované. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. února 2010, č.j. 40 C 141/2007-365, bylo uloženo žalované zaplatit nezletilé Sáře z titulu náhrady škody částku 1.925.244,- Kč. Po takto zjištěném skutkovém stavu se zabýval krajský soud nejprve posouzením vznesené námitky promlčení ze strany žalované podle ustanovení §101 a §13 odst. 2 tehdy platného obč. zák. Konstatoval, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se podle ustanovení §101 obč. zák. promlčuje v tříleté lhůtě ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V daném případě došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců podle soudu dne 16. dubna 2006, nikoli, jak se (subjektivně) domnívá žalobkyně a) až vypracováním znaleckého posudku, eventuelně ode dne právní moci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci náhrady škody. V době, kdy žaloba byla podána, již v rozhodovací praxi soudů existovala shoda na otázku promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně a) mohla své právo, včetně práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, poprvé vykonat dne 17. dubna 2006. Pokud tedy žaloba byla podána až dne 15. prosince 2011 (po uplynutí promlčecí doby), neshledal z výše uvedených důvodů uplatnění námitky žalované jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. U žalobce c) pak konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a zásahem do osobnostních práv nezletilého žalobce c) resp. dopady do jeho osobnostních práv tvrzených jeho matkou žalobkyní a), když tento se narodil až dne 3. října 2009 do prostředí, v němž již byla vytvořena určitá situace, a zdraví nezletilé Sáry bylo poškozeno.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. června 2014, č.j. 1 Co 27/2014-216, výrokem I. rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba žalobce c) ohledně částky 500.000,- Kč potvrdil, výrokem II. rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) ohledně částky 3.000.000,- Kč a v části výroku II., kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou, zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem c) a žalovanou před soudem prvního stupně a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem c) a žalovanou. Odvolací soud shledal odvolání žalobců za částečně důvodné. Vyšel z dosud zjištěného skutkového stavu a uvedl, že při řešení důvodnosti vznesené námitky promlčení je třeba vzít v úvahu skutečnost, že právní názory na problematiku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. mezi Nejvyšším soudem a nižšími soudy byly v minulosti diametrálně rozdílné. Ke sjednocení judikatury došlo teprve rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, vydaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2009, přičemž k publikaci došlo 30. 8. 2009. Konstatoval, že nelze přehlédnout stav, který žalovaná v rodině žalobkyně a) vadnou léčbou nastolila a který přivodil všem členům rodiny výrazné potíže a fakt, že motivací ke vznesení námitky ze strany žalované bylo pouze znemožnění odškodnění žalobcům poté, co byla žalovaná soudním rozhodnutím donucena odškodnit poškozenou nezletilou S. Jestliže k úrazu nezletilé Sáry došlo 16. 4. 2006, následně byla podrobena dvěma operacím ruky dne 4. 10. 2006 a 1. 11. 2006 a žaloba byla podána dne 15. 12. 2011, nesouhlasí odvolací soud s krajským soudem, že nárok je promlčen, naopak považuje vznesenou námitku promlčení nejen za nemravnou , ale považuje právo žalobkyně a) za uplatněné včas. U žalobce c) neshledal námitku promlčení ze strany žalované za důvodnou, protože u něho nemohl nastat běh promlčecí lhůty před jeho narozením a žaloba byla do tří let od narození podána. Dospěl proto k závěru, že práva žalobců promlčena nejsou.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda je dána odpovědnost žalované vůči žalobci c) podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. Konstatoval, že jedním ze zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby je existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. Od samotného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je pak třeba odlišit následky onoho zásahu. Vzhledem k tomu, že žalobce c) se narodil až 3. 10. 2009, nemohlo dojít ve vztahu k němu ke vniku odpovědnosti žalované za neoprávněný zásah, neboť v době zásahu tento žalobce nebyl subjektem práv. Skutečnost, že následky zásahu přetrvávají po narození fyzické osoby a mají dopad i do její osobnostní sféry, není pro vznik odpovědnosti podstatná, neboť zákonnou náležitostí vzniku odpovědnosti je existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nikoli jeho následky. Vyslovil, že od samotného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je třeba odlišit následky takového zásahu, které právní nauka řadí do oblasti kauzality, tedy důsledku, který zásah vyvolal.
Z těchto důvodů odvolací soud zamítavý rozsudek proti žalobci c) potvrdil. Ve vztahu k žalobkyni a) rozsudek krajského soudu v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) a souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení, pro nedostatek důvodů zrušil a vrátil krajskému soudu s tím, že se krajský soud bude v dalším řízení zabývat otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro vznik práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích, případně výší náhrady.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupcům žalobce c) dne 29. července 2014 a žalované dne 30. července 2014 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti výroku I. ve věci samé rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce c) dne 15. srpna 2014 dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007. Dovolatel uvádí, že nikde v judikatuře není stanoveno, že subjekt práva musí v době zásahu existovat a podle jeho názoru i později narozené fyzické osobě může být do jejich osobnostních práv zasaženo neoprávněným zásahem, ke kterému došlo před jeho narozením, když tento zásah je schopen ovlivnit celý jeho rodinný život i budoucnost. Má též za to, že byl porušen princip legitimního očekávání, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný případ. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil v jím napadených částech.
Dne 17. září 2014 podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání žalovaná, a to do části výroku II., v níž odvolací soud zrušil rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterou byla krajským soudem zamítnuta žaloba žalobkyně a) ohledně částky 3.000.000,- Kč, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené konkrétně např. v rozsudcích Nejvyššího soudu 30 Cdo 3996/2008, 30 Cdo 970/2012, 31 Cdo 3161/2008 a 30 Cdo 4138/2007. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3/10 Ústavní soud vyslovil závěr, že v soudních řízeních, zahájených před rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu, resp. před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ke které došlo dne 31. ledna 2008, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 obč. zák. posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Pokud tedy žalobkyně a) podala žalobu až 15. 12. 2011 nejedná se o případ řízení zahájeného před publikací zmiňovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a žaloba tedy ani nemohla být žalobkyní a) podávána v dobré víře, že ještě není nárok promlčen. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil co do části výroku II. rozhodnutí nebo aby zrušil co do části výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil jej zpět odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Nejprve posuzoval otázku přípustnosti podaných dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že se odvolací soud při svém rozhodování o vztahu mezi ní a žalobkyni a) odchýlil v otázce posuzování vznesené námitky promlčení od konkrétních judikátů Nejvyššího sudu (stejně tak jako od příslušných rozhodnutí Ústavního soudu). Z napadeného rozhodnutí však vyplývá pravý opak, když odvolací soud vážil pečlivě okolnosti vznesení námitky promlčení, kterou tak shledal v rozporu s dobrými mravy. Potud vyhověl obecnému požadavku citlivě posoudit, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům.
Za tohoto stavu žalovaná v posuzované věci ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, fakticky nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu.
S přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř. tak dovolací soud pro stručnost konstatuje, že nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti uvedenému výroku tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř. Jestliže tedy nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání žalované, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Rozdílná je však situace u dovolání žalobce c), neboť v případě výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu se tento soud výslovně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, takže proti tomuto výroku dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. přípustné je. Dovolací soud současně konstatuje, že dovolání žalobce c) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. a je také i důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Jestliže dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §11 násl. obč. zák. Podle tohoto ustanovení má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní) . Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 obč. zák. tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná .
Soukromá sféra fyzické osoby (člověka), v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a bezpečí. Stává se tak v současném světě značně pokročilé vědy a techniky, informovanosti apod. stále významnější hodnotou osobnosti každé fyzické osoby, která zasluhuje účinnou ochranu zabezpečovanou i univerzálnějšími prostředky občanského práva. Pod zřejmým vlivem evropské judikatury dospěly soudy např. k obecně přijímanému závěru, že neoprávněným porušením práva na život (resp. zdraví) jedné fyzické osoby může dojít i k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí druhé fyzické osoby, a v důsledku toho např. i k uložení peněžité náhrady podle §13 odst. 2 obč. zák. ve prospěch této druhé fyzické osoby. Podle tohoto širšího pojetí újmy u osobního soukromí, které takto zastává i Ústavní soud, „respektování soukromého života zahrnuje do určité míry i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi“. Součástí soukromého života se proto stává rodinný život zahrnující i vztahy mezi manžely i blízkými příbuznými, neboť součástí rodinného života jsou nejen jejich sociální a morální vztahy, nýbrž také zájmy materiální povahy přispívající k rozvoji osobnosti každého z nich (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99 , resp. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 154/2007 , nebo např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004). Jisté přitom je, že zásah proti právu na soukromí (rodinný život) ostatních členů rodiny je ve skutečnosti vždy až odvozeným od prvotního zásahu do práva na ochranu osobnosti (zde do práva na život), jímž byl postižen jeden z jejích členů.
Analogicky je třeba přistupovat i k případům, kdy je rodinný život dotčen ne sice přímo smrtí člena rodiny, ale jiným jeho závažným postižením způsobeným výrazným dotčením jeho práva na ochranu osobnosti (zpravidla v důsledku jiného zásahu do jeho tělesné integrity), které se pak projevuje v narušení standardních vztahů a fungování konkrétního rodinného společenství a dotýká se tak jeho příslušníků. Je nepochybné, že rodinu je třeba chápat jako „živý organizmus“, který podléhá vývoji, včetně potencionálním změnám v inkorporaci osob, které k takové rodině patří, a které se s ní ztotožňují, a na něž se tak vztahuje právo na rodinný život podmíněný touto rodinou. Tak je tomu podle žaloby i v souzené věci, kdy žalobce c) je originálně začleněným příslušníkem takové rodiny, jehož se má zásah přímo dotýkat. Je zřejmé, že je obtížné si představit, že na některé členy rodiny by v této souvislosti právo na rodinný život fakticky nedopadalo (nepochybně je ovšem současně věcí posouzení míry, v jaké se jich příslušný zásah dotýká). Z tohoto principu ostatně vychází i samotným odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, od nějž se odvolací soud ve svém rozhodnutí vědomě, resp. výslovně odchýlil.
Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze v uvedeném výroku ve věci samé týkající se žalobce c) považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. v tomto výroku a ve výrocích souvisejících zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí v označených výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Pavlík Pavlík
předseda senátu