ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5173.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5173/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně JUDr. K. A. S., Ph.D., proti žalované I. M., zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 62 C 53/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2014, č.j. 1 Co 36/2014-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Milana Štětiny, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. července 2013, č.j. 62 C 53/2012-133, zamítl žalobu, aby žalovaná jednak zaslala žalobkyni písemnou omluvu ve znění: „Tímto se omlouvám JUDr. K. A. S., Ph.D., že jsem pro internetový zpravodajský server iDnes.cz uvedla, že se „objevila“ a „učila Romy lhát“. Dále se omlouvám, že jsem uvedla, že se chce na daném případě pouze zviditelnit a chce se vrátit do parlamentu. Pro tato tvrzení jsem neměla žádný podklad a nezakládají se na pravdě“, jednak zajistila uveřejnění této omluvy na portálu www.idnes.cz do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v článku (v jeho výrocích) publikovaném dne 6. března 2012 na zpravodajském serveru pod doménou www.idnes.cz pod názvem „Bojím se, aby mačetový útok nezametli pod koberec, říká starosta Brodu“, spatřovala žalobkyně, která v té době vystupovala jako zvolená obhájkyně v kauze „mačetový útok“, neoprávněný zásah do svých osobnostních práv. Soud prvního stupně posuzoval věc podle ustanovení §11 a násl. tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že výrok „se objevila“ je natolik obecné povahy, že nemůže představovat nezákonný zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Výrok „učí Romy lhát“, je sice svojí formou skutkovým tvrzením, ale s ohledem na okolnosti vyjádření – situaci žalované, mediální kontext, „třeskutost“ tématu – byl ve své podstatě hodnotícím úsudkem, který se vyslovoval k tomu, jak na žalovanou působilo vyjadřování obviněných poté, co se jejich obhajoby ujala žalobkyně. Stejně tak výrok, že se chce žalobkyně na případu „mačetových útoků“ zviditelnit, označil soud za typický hodnotící úsudek, jímž vyjadřovala žalovaná své přesvědčení o motivaci žalobkyně k obhajování obviněných z „mačetového útoku“. Soud tak uzavřel, že vyjádření žalované v předmětném článku nebyla způsobilá ke vzniku újmy na straně žalobkyně vystupující v roli právní zástupkyně obviněných z tzv. „mačetového útoku“.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2014, č.j. 1 Co 36/2014-168, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně a s jeho hodnocením pronesených výroků jako hodnotících úsudků s výjimkou výroku „učí Romy lhát“, který je podle odvolacího soudu skutkovým tvrzením, i když byl učiněn ve vyhroceném emočním prostředí. Přitom jeho pravdivost nebyla prokázána. Odvolací soud však vzal současně v úvahu skutečnost, že v řízení bylo (současně) prokázáno, že žalovaná neuvedla předmětný výrok přesně tak, jak byl uveřejněn, takže znění žalobkyní požadované omluvy není z hlediska §13 odst. 1 obč. zák. přiměřeným prostředkem obrany proti tvrzenému neoprávněnému zásahu. Dále se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně při výkonu své profesní funkce advokáta musela unést větší měrou to, že je vystavena kritickým a nesouhlasným projevům a přihlédl i k tomu, že žalobkyně si již sama zvolila prostředek obrany proti žalované tím, že podala trestní oznámení pro podezření z přečinu pomluvy, a že se k dané situaci vyjadřovala prostřednictvím médií.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 7. října 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Je přesvědčena o existenci důvodu dovolání vymezeného v ustanovení §241a o.s.ř. Předestírá dovolacímu soudu k posouzení následující právní otázky:
- Může obecný soud při hodnocení napadeného výroku postupovat tak, že tento výrok napřed v rozporu s jeho významem i gramatickým členěním rozdělí, a posléze hodnotí každou takto vzniklou část samostatně, bez kontextu s částmi ostatními?
- Je přípustné posuzovat výrok, který je svou podstatou evidentně skutkovým tvrzením, jako hodnotící soud a za jakých podmínek?
- Je kritika založená na evidentně nepravdivém skutkovém základu přípustná?
- Je přípustné, aby byla pověst osob veřejně známých zneužívána tak, že bude umožněno o těchto osobách šířit nepravdivé informace a na vlně zájmu o ně vytvářet účelově svůj vlastní mediální obraz? Tedy, je skutečně ochrana osobnosti veřejně známé osoby snížena natolik, že prakticky neexistuje?
- Je možné odmítnutí poskytnutí satisfakce žalobkyni žalovanou v rámci soukromoprávního řízení odůvodnit podáním trestního oznámení na žalovanou, tedy užitím trestněprávního prostředku?
Dovolatelka pak navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně napadený rozsudek zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 21. listopadu 2014 a navrhla jeho odmítnutí pro nedůvodnost a požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci proti výroku ve věci samé, přes to, že tak v zásadě tvrdí, ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá. Jak již bylo uvedeno, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjištění, a úvaze, že výrok „se objevila“ je natolik obecné povahy, že nemůže představovat nezákonný zásah do osobnostních práv fyzické osoby, a dále, že ač výrok „ učí Romy lhát“ je skutkovým tvrzením, v řízení bylo ovšem prokázáno, že žalovaná neuvedla předmětný výrok přesně tak, jak byl uveřejněn, takže znění žalobkyní požadované omluvy není z hlediska §13 odst. 1 obč. zák. přiměřeným prostředkem obrany proti tvrzenému neoprávněnému zásahu. V tomto smyslu však žalobkyní v dovolání formulované a dovolacímu soudu předestřené právní otázky v žádném případě s tímto základem napadeného rozhodnutí nekorespondují a právní závěry odvolacího soudu tak nezpochybňují. Nad to úvahy odvolacího soudu jsou v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu vztahující se k řešené právní problematice, od níž přitom není spatřován důvod se odchylovat. Nelze takto dovodit, že by žalobkyně úspěšně uplatňovala předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pokud se žalobkyně dovolává i do výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, je nutno poukázat na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle §237 přípustné. Navíc by nebylo v tomto případě dovolání přípustné ani proto, že žalobkyně neuvádí, v jakém smyslu by toto rozhodnutí mělo být nesprávné. Lze současně připomenout, že pokud je v napadeném rozhodnutí zmínka o tom, jaké byly další možné prostředky obrany proti tvrzenému zásahu do osobnostních práv zvolené žalobkyní, šlo ve své podstatě o expozici obiter dictum, když však ani jeho obsah se nedostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu; to pak lze konstatovat i v případě otázky míry citlivosti veřejně činné osoby vůči zásahu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2500,-Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4, a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. každému 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu