ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5217.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5217/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně LASSELSBERGER, s.r.o., se sídlem v Plzni, Adelova 2549/1, IČO 25238078, zastoupené Mgr. Tomášem Tylem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovaným 1) RACODES, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1019/27, IČ 28961447 a 2) Ceramicnet, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Soukenická 2082/7, IČ 24129488, o ochranu autorských práv a proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 2/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č.j. 1 Co 117/2014-111, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Usnesením ze dne 20. srpna 2014, č.j. 1 Co 117/2014-111, Vrchní soud v Praze podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č.j. 66 C 2/2014-101, kterým žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně neprokázala své majetkové poměry, zejména pak ani nepředložila vyplněné prohlášení o majetkových poměrech, které jí soud prvního stupně doručil, nelze osvobození od soudních poplatků přiznat.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 6. listopadu 2014 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o.s.ř. ve spojení s §238 o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a i pokud by případně řešena byla, měla by být posouzena jinak. Poté dokazuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu je nesprávné, protože byla vyzvána k úhradě soudního poplatku v nesprávné výši.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014, a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci však přes svoji relativní obsáhlost těmto stanoveným předpokladům ve skutečnosti nevyhovuje, neboť fakticky nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. V této souvislosti lze například připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 21. 12.2004, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004, rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3769/2011). Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že nespočívá na řešení otázky předložené dovolatelkou, tato otázka (v jaké výši měl být vyměřen soudní poplatek) nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, nespočívá-li na posledně uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu (čemuž tak v daném případě není), nemohlo její řešení odvolacím soudem založit přípustnost tohoto dovolání. Ostatně je třeba zdůraznit, že odvolací soud plně vycházel z ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., pokud zdůraznil nezbytnost ověření konkrétních poměrů účastníka (žalobkyně) žádajícího o osvobození od soudních poplatků. To však žalobkyně prakticky znemožnila. Nebyly tak dány ani předpoklady pro možné posouzení vztahu případné poplatkové zátěže účastníka řízení a jeho poměrů.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobkyně nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu