ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5243.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5243/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) Ing. J. P. , a b) J. P. , zastoupených JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalovanému J. F. , zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 68/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2014, č. j. 13 C 68/2013-57, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ideální poloviny specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81, ve znění (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 13. října 2014, č. j. 69 Co 193/2014-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny specifikovaného nemovitého majetku je součástí společného jmění manželů žalobců, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně existence spotřebitelské smlouvy, neplatnosti předmětné rozhodčí doložky (neboť nezaručovala rovnováhu stran v rozhodčím řízení ve vztahu spotřebitel – podnikatel), neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva (neboť v ní absentuje způsob vypořádání pro případ prodlení dlužníků v souvislosti s nastanuvšími účinky tzv. trvalého převodu, i neplatnosti následně uzavřené dohody (která pouze deklaruje stav na základě ovšem neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva). Odvolací soud dále uvedl, že nelze dovodit nabytí vlastnictví žalovaného ani s odkazem na jeho dobrou víru při uzavírání předmětné kupní smlouvy, neboť žalovaný byl propojen se společností VLAMA Trading s. r. o., kdy byl jednatelem této společnosti v období od 12. ledna 2001 do 7. listopadu 2002, přičemž jeho manželka V. F. byla společnicí této společnosti, takže žalovanému mohly být známy všechny okolnosti, za nichž uvedená společnost měla nabýt vlastnické právo. Kromě toho dobrá víra žalovaného se nemůže opírat o domněnku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neboť se jednalo i z pohledu tehdejší judikatury a právní doktríny o neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
Dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání vymezil sice formulováním obecných právních otázek, avšak ve skutečnosti (jak je zřejmé z obsahu jeho dovolání) namítá, že jím formulované právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil buď v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně jde o právní otázky, které podle přesvědčení dovolatele dosud dovolacím soudem nebyly vyřešeny.
Dovolatel pak pod číslem 3) čl. V. dovolání formuloval tuto právní otázku: „Zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud je věřitelem z půjčky sice podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání poskytování půjček a, byť sporadicky, avšak ve více případech, půjčku poskytl. Tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena.“
Soud prvního stupně zaujal právní názor, že: „Byť společnost VLAMA Trading s. r. o. neměla v době uzavření těchto dohod půjčování peněz v předmětu podnikání, je zřejmé (a vyplývá /to/ ze čtených spisů zdejšího soudu), že tato společnost opakovaně poskytovala půjčky v období blízkém období sepisu těchto dohod. Tyto půjčky pak vůči jednotlivým dlužníkům vymáhala (zejména prostřednictvím prodeje zástav). Soud pak dospěl k závěru, že se mezi účastníky jednalo o spotřebitelský vztah, kde na jedné straně vystupovali žalobci jako spotřebitelé a na druhé straně společnost VLAMA Trading s. r. o. jako dodavatel ve smyslu ust. §52 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“
Odvolací soud tomuto závěru soudu prvního stupně přisvědčil, aniž by se vypořádal s odvolací námitkou žalovaného, který argumentoval tím, že: „společnost VLAMA Trading, s. r. o. v době uzavření smlouvy o půjčce ani v době uzavření rozhodčí doložky nepodnikala v oboru poskytování půjček či úvěrů, a proto smlouvu o půjčce neuzavřela a nemohla uzavřít v rámci své podnikatelské činnosti. Smlouva o půjčce byla uzavřena v režimu občanského zákoníku mezi právnickou osobou věřitelem a fyzickými osobami jako dlužníky, a proto se nejedná o spotřebitelskou smlouvu.“ Odvolací soud totiž k tomu (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku) stroze uvedl, že: „S okresním soudem je možno souhlasit v tom, že se v případě Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 17. 10. 2005 jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu §52 obč. zák....“
Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí odkázaly na §52 obč. zák. aniž by v rámci své aplikační úvahy zprostředkovaly obsah příslušných odstavců odkazovaného paragrafu, a aniž by odvolací soud s odkazem na již shora citovanou odvolací argumentaci odpovídajícím způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku reagoval.
Předmětné ustanovení §52 odst. 1 až 3 obč. zák. zní:
„(1) Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
(2) Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“
(3) Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“
Odvolateli, resp. nynějšímu dovolateli nepochybně šlo o to, zda výklad učiněný soudem prvního stupně odpovídá dikci §52 odst. 2 obč. zák., jestliže se v posuzovaném případě mělo (podle tvrzení dovolatele) jednat o půjčku poskytnutou předmětnou obchodní společností mimo rozsah její obchodní činnosti. Dovolatel z toho již v odvolacím řízení dovozoval právní závěr, že v daném případě se nemohlo jednat o spotřebitelskou smlouvu a tudíž – za užití optiky spotřebitelského vztahu - nebylo ani možné negovat důsledky vyplývající z projevu vůle stran vyloučit soudní jurisdikci pro řešení předmětných majetkových sporů v rámci rozhodčího řízení. Odvolací soud ovšem na tuto významnou odvolací námitku nynějšího dovolatele relevantně nereagoval a pouze uzavřel, že se ztotožňuje s vyloženým právním názorem soudu prvního stupně, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkoval odpovídajícím způsobem svou právně kvalifikační úvahu a uvedl také, proč v uvedeném směru neshledal odvolací námitku za důvodnou.
Má-li být v dovolacím řízení posouzena právní otázka, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto případě, zda uvedená obchodní společnost měla v předmětném právním vztahu postavení dodavatele ve smyslu §52 odst. 2 obč. zák. a byly tak naplněny znaky spotřebitelské smlouvy), musí z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu řešení takové právní otázky (zde z oblasti hmotného práva) vyplývat. Nastane-li ovšem situace, kdy odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem rezignuje na právní posouzení věci tak, že z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí nelze postihnout stěžejní momenty právního posouzení věci coby právně kvalifikačního zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci, pak nelze jinak, než konstatovat, že takovéto rozhodnutí je postiženo nejen (jinou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i (s ohledem na absenci přezkoumatelné aplikační úvahy) nesprávným právním posouzením věci.
Jinými slovy řečeno, měl-li by odvolací soud při svém rozhodování zohlednit relevantní odvolací námitku zákonu odpovídajícím způsobem (tj. nikoli jí přehlížet, ale ve světle takto snesené odvolací argumentace vyložit, zda taková argumentace je či není a proč důvodná) mohl by při takto korektním postupu dospět třeba k jinému právnímu závěru, než který zaujal v rozhodnutí, v němž se uvedenou odvolací námitkou nezabýval. V opačném případě, pokud by např. taková právní otázka dovolacím soudem dosud řešena nebyla, a odvolací soud postupoval shora popsaným způsobem, by docházelo k absurdnímu (a tedy v rozhodovací praxi nepřijatelnému) stavu, kdy i přes nepřezkoumatelný právně kvalifikační závěr odvolacího soudu by se dovolací soud zabýval vyřešením předmětné právní otázky, a tedy de facto tímto způsobem kompenzoval deficit odvolacího přezkumu, což je stav zcela nepřijatelný. A jak již bylo shora uvedeno, absence právně kvalifikační úvahy v rámci právního posouzení věci jde současně na vrub správnosti právního posouzení věci.
Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace bylo dovolání žalovaného shledáno ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným i (byť pro jiný důvod) důvodným. Na další dovolací argumentaci – s ohledem na výše učiněný závěr - již nebylo zapotřebí reagovat, když jí bude nutno zohlednit – přiměřeně ve vztahu k odvolacímu přezkumu – právě v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), který by měl – s ohledem na délku tohoto soudního sporu – co nejdříve nařídit jednání a ve věci rozhodnout.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu