ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5287.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5287/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 173/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. 36 Co 81/2013-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 21. 8. 2011 došlo k zásahu jednotky PO Hasičského záchranného sboru SK Nymburk (dále jen „HZS“) společně s Policií ČR OO Nymburk na základě hlášení souseda žalobkyně o úniku vody v jejím bytě. Po příjezdu na místo a vyhodnocení situace velitel HZS rozhodl o povolání zámečníka, neboť předmětný byt byl opatřen dvěma bezpečnostními zámky. Na místě samém nebyl zjištěn masivní únik vody z bytu, neboť již před příjezdem HZS byl uzavřen hlavní uzávěr vody pro celý bytový dům. Z těchto důvodů dospěl velitel HZS k závěru, že nebylo nutné byt otevřít příslušníky HZS. Proto jednotka HZS z místa odjela a kontrolu bytu přenechala Policii ČR, která na místě zůstala. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že postup jednotky HZS byl v souladu se zákonem č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, a dále i s Metodickým listem č. T5 Bojového řádu jednotek požární ochrany ze dne 30. 11. 2007. Ze strany jednotky HZS nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nárok na odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), tudíž nevznikl. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvedl popis události v souvislosti s druhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 7/2012, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 500 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Policie ČR v tomto případě. Nad rámec odůvodnění odvolací soud poukázal na rozpornost jednotlivých tvrzení žalobkyně o namítané protiprávnosti postupu jednotky HZS. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Dále uvedl, že žalobkyně v řízení nedostála ani povinnosti tvrdit a prokázat vznik újmy a příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, neboť z rozporuplných tvrzení ohledně pochybení jednotky HZS nelze dovodit, jaká újma, která by měla být odškodněna, u žalobkyně nastala za situace, kdy žalobkyně tvrdí, že jednotka HZS měla byt otevřít, současně neměla jej otevřít, měla do bytu vniknout oknem, resp. do něj neměla vniknout vůbec.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že některé právní otázky hmotného a procesního práva dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a v některých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka formuluje následující otázky:
1. Je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, jestliže soud nezdůvodnil, proč důkazní návrhy dovolatelky neprovedl a nepřihlédl ke skutkovým tvrzením a právní argumentaci dovolatelky?
2. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR, kteří bez souhlasu dovolatelky a v její nepřítomnosti rozhodli o násilném otevření bytu?
3. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR, kteří rozhodli o otevření bytu, navzdory tomu, že se nejednalo o zásah, který by nesnesl odkladu?
4. Je nesprávným úředním postupem organizační složky žalované jednání příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR, kteří sice rozhodli o násilném otevření bytu, avšak samotné otevření bytu a následující zásah v bytě neprovedli?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka následně v obsáhlém dovolání rozvíjí výše uvedené otázky a uvádí procesní pochybení soudů obou stupňů, přičemž navrhuje dovolacímu soudu k provedení řadu důkazů. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tak, že žalobnímu návrhu žalobkyně se zcela vyhovuje.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudky i odůvodněním soudů obou stupňů a nadále zastává názor, že k nesprávnému úřednímu postupu z její strany nedošlo. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z dovolání není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit.
Dovolatelka v dovolání namítá nesprávné posouzení spočívající v tom, že rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje požadavky řádného odůvodnění dle §157 odst. 2 o. s. ř. a je nepřezkoumatelný. Oba soudy navíc v rozporu s §18 a §132 o. s. ř. pominuly skutková tvrzení, důkazní návrhy a právní argumentaci žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Tento poukaz dovolatelky však není přiléhavý. V citovaném rozhodnutí dovolacího soudu byl přijat a odůvodněn závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tedy k právnímu posouzení věci. V posuzovaném případě soudy obou stupňů skutkový stav věci náležitě zjistily a na základě právně významných skutkových zjištění pak přijaly odpovídající právní závěry, což je patrné i z odůvodnění jejich rozhodnutí. Nelze tedy dovodit, že by v uvedeném směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelkou vymezená otázka výše uvedená pod č. 1 tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládají ani ostatní dovolatelkou vymezené otázky, neboť uvedenými otázkami dovolatelka zpochybňuje závěr soudu nižších stupňů, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací soud však své rozhodnutí postavil na závěru, že dovolatelka v řízení neprokázala ani jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, resp. újmu. Krom existence nesprávného úředního postupu neprokázala ani vznik újmy ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Tyto závěry odvolacího soudu nebyly dovoláním nikterak zpochybněny. Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemohou žádné další dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud rovněž nevyhověl návrhu dovolatelky na provedení navržených důkazů, neboť ty lze obecně provádět jen k prokázání důvodu dovolání, což v případě jediného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci nepřichází pojmově do úvahy. Proto ani občanský soudní řád ve znění od 1. 1. 2013 neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.
Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu