ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.53.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 53/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné společnosti Českého inkasního kapitálu, a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 27646751, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, pobočka Plzeň, Úslavská 33, proti povinnému M. Š. , t. č. PL B., P., zastoupenému JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1599/13, pro částku 91.200,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35EXE 32020/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 13. června 2013, č. j. 16Co 197/2013-78, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 25. ledna 2013, č.j. 35 EXE 32020/2011-53, jímž obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Podle jeho názoru námitka povinného, že si žádné peníze nepůjčil, že je tedy nedluží a že byl pouze zneužit jeho odcizený občanský průkaz, měla být uplatněna v nalézacím řízení; v exekučním řízení již věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nelze.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ s odůvodněním, že napadené „rozhodnutí ve věci samé má zásadní právní význam“, jelikož řeší právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a že „dosavadní právní posouzení závažným způsobem porušuje jeho zájem a právo“.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje .
V odůvodnění uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud dále vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Povinný, jenž zjevně vycházel z mylného předpokladu, že věc bude posouzena podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz jeho nesprávný odkaz na §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy ustanovení, jež občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 neobsahuje, stejně jako nezná dovolatelem užité pojmy „rozhodnutí ve věci samé“ /nyní je dovolání přípustné proti „ každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí “/ ani „zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu“), však v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013. Netvrdil ani existenci čtvrtého druhu přípustnosti dovolání, tedy že by určitá (a která) právní otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nýbrž námitkou, že „si žádné peníze nepůjčil,“ se omezil pouze na nepřípustnou kritiku věcné nesprávnosti vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je však exekuční soud vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4); Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu