ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5414.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5414/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, proti povinnému J. R. , zastoupenému Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, pro 1 026 366 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 EXE 4874/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 6. 2014, č. j. 29 Co 111/2014-46, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 6. 2014, č. j. 29 Co 111/2014-46, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 3. 12. 2013, č. j. 27 EXE 4874/2012-27, zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. exekuci, nařízenou svým usnesením ze dne 5. 12. 2012, č. j. 27 EXE 4874/2012-18, žádnému z účastníků ani soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce a rozhodl, že povinný má právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 15 391,20 Kč. Uzavřel, že při vydání exekučního titulu (rozhodčích nálezů) nebyla dána pravomoc rozhodce, neboť rozhodčí doložka nebyla v souladu se zákonem. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád či na všeobecné podmínky vydané právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Uvedl, že aplikace §15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení již v řízení o zastavení exekuce není namístě a ani právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 12. 2012, č. j. 27 EXE 4574/2012-18, zamítá a o nákladech exekuce účastníků a soudního exekutora se nerozhoduje a uložil povinnému povinnost nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení, jejichž výše bude určena soudním exekutorem. Uvedl, že v projednávaném případě je povinný podnikatelem a v souvislosti se svou podnikatelskou činností uzavřel s oprávněnou smlouvu o leasingu, jejíž součástí byla rozhodčí doložka. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 3896/2012, dle kterého soud může neplatnost rozhodčí smlouvy posuzovat z úřední povinnosti pouze ve spotřebitelských sporech a nikoli i v obchodněprávních vztazích mezi podnikateli, kteří mohou neplatnost rozhodčí smlouvy uplatnit pouze v rámci rozhodčího řízení a neučiní-li tak, soud podle §33 zákona o rozhodčím řízení zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud uvedl, že byť byl tento rozsudek vydán v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, tím spíše jeho závěry musí platit pro řízení exekuční. Pokud by totiž soud i v případech vztahů mezi podnikateli měl v exekučním řízení přezkoumávat platnost rozhodčí smlouvy, ztratila by zcela smysl ustanovení §31 písm. b) a §33 zákona o rozhodčím řízení, neboť pro dlužníka by bylo výhodnější namítnout neplatnost rozhodčí doložky až v exekučním řízení a nedomáhat se zrušení rozhodčího nálezu. Věřitel by tedy sice disponoval rozhodčím nálezem, jenž by nebyl soudem zrušen, ale byl by přesto nevykonatelný, a pokud by věřitel chtěl znovu podat žalobu o vydání exekučního titulu k soudu, jeho nárok by byl již zřejmě promlčen. Zákon o rozhodčím řízení přitom zjevně předpokládá, že pokud účastník v průběhu rozhodčího řízení včas neuplatní námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, ačkoliv k tomu měl příležitost, je tím nedostatek platné rozhodčí smlouvy zhojen a později již nelze její platnost přezkoumávat. Podle §35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení může povinný podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, i když nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu, z důvodu určitých vážných procesních pochybení rozhodce. Mezi tyto důvody však nepatří neplatnost rozhodčí smlouvy (výjimka pak platí pouze pro vztahy spotřebitelské). Protože povinný netvrdí, že by již v rozhodčím řízení, případně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu namítal neplatnost rozhodčí doložky, případnou neplatností rozhodčí doložky se již nemůže zabývat ani exekuční soud.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování platnosti rozhodčí doložky, která neobsahuje jmenování rozhodce bez přímého určení a jen odkazuje na jmenování rozhodce, jež by měla činit právnická osoba, která není rozhodčím soudem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále dovolací soud dosud neřešil otázku uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí doložky, uzavřené mezi podnikateli, v exekučním řízení. Uvádí, že otázku platnosti rozhodčí doložky lze zkoumat i z úřední povinnosti v rámci exekučního řízení, neboť exekuční řízení vychází z existence platného exekučního titulu, což ovšem v daném případě při absenci řádného jmenování rozhodce není. Nadto poukazuje, že byť návrh na zastavení exekuce ze dne 11. 11. 2013 výslovně námitku neplatnosti neuvádí, v kontextu obsahu návrhu je zcela zjevné, že námitka uplatněna byla a byla vyjádřena srozumitelně. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že zásadní otázkou řízení není tvrzená neplatnost rozhodčí doložky, nýbrž otázka, zda se povinný může takové neplatnosti dovolávat i v probíhající fázi exekučního řízení a zda může soud zastavit řízení pro takovou neplatnost i bez návrhu. Ztotožnila se s argumentací odvolacího soudu, že zastavení exekuce z moci úřední pro neplatnost rozhodčí doložky není možné v případě smluv uzavřených mezi podnikateli. Zákonná lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu povinnému marně uplynula nejpozději dne 7. 9. 2012 a byla-li námitka povinného ohledně neplatnosti rozhodčího nálezu podána dne 11. 11. 2013, byla podána opožděně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a uložil povinnému povinnost nahradit oprávněné náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda lze zkoumat platnost rozhodčí doložky v exekučním řízení z úřední povinnosti i v případě, že se jedná o vztah mezi podnikateli. Dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud se otázkou přezkumu platnosti rozhodčí smlouvy ve vztahu k exekučnímu řízení zabýval ve svém usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kdy uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dovodil, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.
Samotné otázce platnosti rozhodčí smlouvy se Nejvyšší soud věnoval rovněž ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněném pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012, určující pro řešení sporů mezi účastníky jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná, neboť takový výběr rozhodce se neuskutečnil podle transparentních pravidel. Obdobné závěry se pak uplatní též pro rozhodčí smlouvy uzavírané po 31. březnu 2012 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014).
Požadavek transparentnosti výběru rozhodce, jejíž absence má za následek neplatnost rozhodčí smlouvy a nedostatek pravomoci rozhodce, se přitom vztahuje na rozhodčí doložky obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1871/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013, též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10).
Jestliže odvolací soud uzavřel, že v exekučním řízení může soud přezkoumávat platnost rozhodčí smlouvy z úřední povinnosti pouze v případě vztahu spotřebitel – podnikatel a ve vztahu mezi podnikateli pouze tehdy, namítal-li povinný neplatnost rozhodčí doložky v rozhodčím řízení či v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, je jeho právní posouzení nesprávné. Z výše uvedeného totiž plyne, že exekuční soud je v rámci exekučního řízení povinen zkoumat pravomoc rozhodce vydat exekuční titul a v případě, že nedostatek pravomoci (byť i dodatečně) zjistí, exekuci zastaví bez ohledu na povahu vztahu účastníků (tedy zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy či nikoli). Odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 3896/2012, není přiléhavý, neboť se vztahuje k řízení o zrušení rozhodčího nálezu (tedy k řízení nalézacímu), nikoli k řízení exekučnímu (jak je tomu v projednávaném případě).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je závazný (§243g odst. 1, §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu