ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5418.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5418/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce OSA-Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., IČO: 63839997, se sídlem Praha, Čs. armády 20, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalovanému Hotel Grand Beroun s.r.o., se sídlem v Berouně, nám. Marie Poštové 49, IČ 25510118, zastoupenému Mgr. Terezou Klečkovou, advokátkou, se sídlem v Kolíně, Rubešova 55, o 290.028,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 250/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2014, č.j. 1 Co 311/2013-161, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se jako ochranná organizace autorská, domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užití autorských děl jím chráněných autorů. Žalovaný měl tato díla provozovat v Best Western Hotelu Grand v B. Žalobce požadoval za období od 1. prosince 2007 do 30. dubna 2010 celkovou částku 290.000,- Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2013 č.j. 36 C 250/2010-133, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci 155.926,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu co do částky 134.102,- Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem pro zamítavý výrok II. bylo promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v dvouleté promlčecí lhůtě od 1. prosince 2007 do 28. listopadu 2008.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2014, č.j. 1 Co 311/2013-161, v rozsahu žalobci přiznaných 31.036,- Kč podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; jinak ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že nezkoumal obsazenost hotelu v rozhodném období. Při stanovení počátku subjektivní promlčecí doby se pak soud prvního stupně nezabýval otázkou, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v rozsahu částky 124.890,- Kč s úrokem z prodlení, v níž byl tímto výrokem zrušen rozsudek soudu prvního stupně podal žalobce dne 21. října 2014 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že Nejvyšší soud dosud nezaujal stanovisko v právní otázce, zda je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení právně relevantní obsazenost těchto pokojů . Následně pak dovozuje, že obsazenost pokojů je z tohoto hlediska irelevantní. Závěrem žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 124.890,- Kč s úrokem z prodlení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo konstatováno, žalobce ve svém dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou pak je, zda v dané situaci pro určení výše autorské odměny je právně relevantní obsazenost pokojů, na nichž jsou umístěny televizní přijímače.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 31. července 2012, č. j. 30 Cdo 2883/2011-126, zabýval mimo jiné i kritérii pro výpočet výše autorské odměny za provozování televizního a rozhlasového vysílání na pokojích ubytovacích zařízení, kdy výslovně vyložil, že konkrétní výše nároků se odvíjí od počtu televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a dalších faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně vyčíslit .
Je proto zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušovacího výroku odpovídá konkrétní judikatuře Nejvyššího soudu, takže žalobcem oznámený důvod přípustnosti dovolání tak není dán.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobce nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu