ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.5458.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5458/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné společnosti MATE SLOVAKIA, spol. s r. o. se sídlem v Bratislavě, Záruby 6, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 31448682, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti povinnému K. Ch. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, pro 2.591.267,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 Nc 3609/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. září 2013, č.j. 27 Co 379/2013-300, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (v dovoláním napadené části, t.j. ve II. odstavci svého usnesení) potvrdil usnesení z 12. března 2013, č. j. 7 Nc 3609/2005-276, jímž okresní soud (kromě jiného) zamítl návrh povinného na odklad exekuce (výrok II. usnesení okresního soudu) a řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce podle §104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §159a odst. 5 o. s. ř. pro překážku věci rozsouzené zastavil (jeho výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jež má za přípustné s odůvodněním, že „dovolací soud má vyřešit otázku, zda se soud může vypořádat s námitkami povinného, pokud se soud v jiném řízení s těmito námitkami vypořádal, avšak předmětný spis není rozhodujícímu soudu aktuálně v důsledku jeho předložení dovolacímu soudu k dispozici a tento soud převzal právní názor o předmětných otázkách rozhodujícího soudu.“ Za otázku hmotného práva, kterou má dovolací soud vyřešit, považuje povinný otázku, „zda dovolání podané proti exekučnímu titulu může mít za následek (podle dovolatelova názoru v souzené věci má) důvodné očekávání, že exekuce bude zastavena, a tedy zda je namístě exekuci do skončení dovolacího řízení přerušit.“ Dovolatel zdůrazňuje, že v řízení nebyly provedeny všechny důkazy navržené jím ke tvrzení, že podstatnou část dlužné částky jeho společnost bance splatila.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje .
V odůvodnění uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud dále vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Povinný však v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013. Za vymezení přípustnosti dovolání nelze považovat pouhou formulaci, že Nejvyšší soud má vyřešit určitou otázku (aniž by bylo tvrzeno, že jde o otázku dosud nevyřešenou či otázku, při jejímž řešení se má dovolací soud od své praxe odchýlit, nebo otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího), nehledě na to, že dovolatelem nastíněnou otázku, „zda se soud může vypořádat .....“, ani nelze kvalifikovat jako otázku právní, tedy otázku (ne)správné aplikace či interpretace (zde procesního) práva. Netvrdil ani existenci čtvrtého druhu přípustnosti dovolání, tedy že by určitá (a která) právní otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Námitkou, že „v řízení nebyly provedeny všechny důkazy navržené jím ke tvrzení, že podstatnou část dlužné částky jeho společnost bance splatila,“ povinný ve skutečnosti neuplatňuje (za účinnosti současné právní úpravy jediný, viz §241a odst. 1 o. s. ř.) právem aprobovaný dovolací důvod, nýbrž vytýká vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s.) Případná existence takové vady však od 1. ledna 2013 samostatným dovolacím důvodem není (srov. ustanovení §242 odst. 3 in fine o. s. ř., podle nějž k takové vadě soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ však v souzené věci (viz výše) nejde. K námitce týkající se odkladu exekuce (viz třetí odstavec druhé strany dovolání) Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že – jak plyne z ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. – dovolání podle §237 ve věcech odkladu provedení exekuce přípustné není, a k námitce nutnosti přerušení řízení (pátý odstavec téže strany dovolání), že to je pro exekuční řízení výslovně zapovězeno ustanovením §254 odst. 2 o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu