ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.635.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 635/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyň a) Y. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Peštou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, a b) Mgr. K. E. , zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem Advokátní kanceláře Kříž a partneři s. r. o., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 9/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2014, č. j. 13 Co 521/2011-724, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2014, č. j. 13 Co 521/2011-732, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Pešty, advokáta se sídlem v Praze 2, Blanická 25.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 9 C 9/2003-543, určil, že „výlučným vlastníkem pozemkové parcely parcelní číslo 1608/20 v katastrálním území Ď., obec P., a pozemkové parcely parcelní číslo 1608/32, katastrální území Ď., je paní Y. H., v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku uvedených parcel, a paní H. V., v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku uvedených parcel“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. května 2014, č. j. 13 Co 521/2011-724, ve znění shora označeného opravného usnesení (poté, co svým usnesením ze dne 10. března 2014, č. j. 13 Co 521/2011-708, rozhodl o vstupu Mgr. K. E. do řízení namísto zemřelé žalobkyně H. V.) rozsudek soudu prvního stupně dle §219 o. s. ř. potvrdil „ve znění, že žalobkyně a) Y. H., a b) Mgr. K. E., jsou jejími podílovými spoluvlastnicemi, každá v rozsahu id. ½“ , a dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by v dovolání vymezil, v čem konkrétně se odvolacím soudem řešená právní otázka odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel sice v dovolání namítá, že v daném případě odvolací soud vyřešil otázku určitosti předmětné kupní smlouvy v rozporu s hmotným právem, současně však v podstatě zpochybňuje závazný právní názor dovolacího soudu v této věci, jak byl vyjádřen v jeho rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí plně respektoval. Dovolacímu soudu tedy není zřejmé, v čem tkví podstata dovolatelova závěru, že se odvolací soud v řešení předmětné otázky měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K argumentaci dovolatele (čl. II., bod 8 dovolání), že „Nejvyšší soud ČR ve svém prvním rozhodnutí v této věci č. j. 30 Cdo 1551/2009-494 ze dne 21. 12. 2010, nevznesl stran srozumitelnosti předmětné smlouvy ani náznak jakýchkoliv pochybností, ačkoliv se platností smlouvy podrobně zabýval“ , považuje dovolací soud za žádoucí připomenout předmětnou pasáž, s níž se dovolatel seznámil již při čtení odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013: „Zatímco v předchozím kasačním rozhodnutí (roz. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, č. j. 30 Cdo 1551/2009-494) nebylo procesního prostoru, aby se dovolací soud mohl vyjádřit k otázce vymezení předmětu kupní smlouvy ze dne 14. února 1994, když v uvedeném směru v rozhodnutí pouze jako obiter dictum nadnesl k řešení otázky, resp. východiska při posuzování problematiky označení předmětu převodu s ohledem na v mezidobí dva zpracované geometrické plány obsahující grafické znázornění v nich specifikovaných (částí) pozemků, nyní tato možnost s ohledem na žalobkyněmi mj. vymezený dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nastala.“
Poukazuje-li dovolatel na rozhodovací praxi Ústavního soudu (s níž ovšem rozhodnutí odvolacího soudu, respektující právní názor dovolacího soudu vyplývající z výše označeného rozhodnutí dovolacího soudu, není rovněž v žádném rozporu), pak k této části dovolací argumentace je nutno uvést, že ve smyslu občanského soudního řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladu jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015, která – stejně jako další zde označená rozhodnutí dovolacího soudu - jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně a) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu