ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.643.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 643/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v opatrovnické věci J. V., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Petrem Zíkou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, za účasti J. V., a Městského úřadu Benešov , o změnu osoby opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 P 182/92, o dovolání Jiřího Váni proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č.j. 24 Co 346/2014-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 16. května 2014, č.j. 13 P 182/92-157, výrokem I. odvolal z funkce opatrovníka J. V., paní J. V., výrokem II. jmenoval J. V., který byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 11. 1983 č.j. P 35/68-16, zbaven způsobilosti k právním úkonům, opatrovníka Město Benešov a upravil práva a povinnosti opatrovníka, výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení České republiky.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. září 2014, č.j. 24 Co 346/2014-201, usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §§62, 63, 457, 465 a 471 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že byť opatrovanec má silnou vazbu ke své matce J. V., tato má již dlouhodobě problémy s výkonem funkce opatrovnice a nepostupuje zcela v souladu se zájmy opatrovance. Změna osoby opatrovníka přitom neznamená, že by mělo být matce bráněno v kontaktu se synem, naopak bude vhodné přijmout taková opatření, která tyto kontakty nepřeruší, ale budou respektovat i nutnost zajištění vhodného sociálního, hygienického prostředí a správné zdravotní péče. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že nejsou ani jiné osoby citované v ustanovení §471 odst. 2 věty druhé a třetí o. z., které by přicházely v úvahu jako opatrovník, ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o vhodnosti ustanovení veřejného opatrovníka Města Benešov, v jehož obvodu má opatrovanec své bydliště.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal nesvéprávný prostřednictvím kolizního opatrovníka dne 8. prosince 2014 dovolání, které je podle něho přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolatel uvádí, že bývalá opatrovnice (matka opatrovance) naplňovala svým skutečným zájmem o opatrovance všechny nezbytné předpoklady požadované v ustanovení §466 a §a 467 o.z. Skutečnosti, které se v době řízení před soudy obou stupňů objevily, byly jen přechodného rázu a nelze je kvalifikovat jako závažné nebo opakované. Dále připomíná, že soud měl přihlédnout k důvěrné osobní dimenzi, kterou zdůrazňuje občanský zákoník pro vztah mezi opatrovníkem a opatrovancem. Navíc konstatuje, že odvolací soud dostatečně nezkoumal, zda neexistuje osoba, která by případně mohla převzít opatrovnictví nad opatrovancem. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil výrok I. usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podal vyjádření veřejný opatrovník, ve kterém shrnul současnou situaci, která je podle jeho názoru zatím beze změny. Uvedl, že přístup matky opatrovance je v poslední době k řešení jejích a synových potřeb vstřícný. Stále ale zůstává neschopnost správně hospodařit s finančními prostředky, udržet byt v přiměřené obyvatelnosti a čistotě a vytvářet vhodné podmínky pro rozvoj a správné návyky syna a starat se o synův zdravotní stav. Matka nezvládne zajistit klidné rodinné zázemí, které je důležité pro psychickou vyrovnanost syna J.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání omezeného ve svéprávnosti v posuzované věci těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť nikterak neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání Jiřího Váni nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu