ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.729.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 729/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PhDr. D. K. , zastoupené JUDr. Ivanou Jirkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Xaveriova 86 , proti žalované Daranus, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 189, IČ 27390047, zastoupené JUDr. Zuzanou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova 15/11, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 61/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č.j. 3 Co 101/2012-165, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Rozsudkem ze dne 6. ledna 2012, č.j. 31 C 61/2011-88, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala jednak uložení povinnosti žalované zdržet se užití a šíření fotografií označených ve výroku, včetně přípravy jejich tisku a stáhnutí z tisku, dále zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala, aby žalovaná stáhla z prodeje a zlikvidovala na vlastní náklady výtisky ve výroku specifikované knihy, a rovněž zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala omluvy od žalované. Žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč, přičemž co do další požadované částky 35.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel z ustanovení §40 odst. 1 písm. b) zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským, a o změně některých zákonů, autorský zákon (dále jen „autorský zákon“). Žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zdržet se užití a šíření předmětných fotografií, neshledal důvodnou, protože k jejich užití došlo ze strany žalované jednorázově v roce 2009 a výtisky knihy s fotografiemi byly na náklady žalované v převážné míře staženy z obchodování. Ze strany žalované nedochází nyní k užití předmětných fotografií a jejich užití nehrozí ani v budoucnu. Prodej či distribuce výtisků knihy, které nejsou prováděny žalovanou a na něž žalovaná nemá vliv, pak nejsou neoprávněným užitím fotografií ze strany žalované. Žalovaná také již dříve sama žalobkyni poskytla přiměřenou satisfakci v podobě omluvy ve znění a způsobem požadovanými samotnou žalobkyní, a proto byl zamítnut i požadavek na přisouzení požadované omluvy. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky 70.000,- Kč, konstatoval soud, že užitím fotografií, k nimž autorské právo svědčí žalobkyni, bylo zasaženo i do osobnostních autorských práv žalobkyně, ale vzhledem k okolnosti, že k porušení autorských práv nedošlo úmyslně, že žalobkyni nevznikla konkrétní újma, a že žalovaná dobrovolně poskytla žalobkyni omluvu, odpovídá podle soudu prvního stupně okolnostem případu peněžní satisfakce v částce 35.000,- Kč.
K odvolání žalované i žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2013, č.j. 3 Co 101/2012-165, rozsudek soudu prvního stupně ve všech zamítavých výrocích potvrdil a změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že zamítl i žalobu o zaplacení 35.000,- Kč a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 16.456,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 10.228,- Kč. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu správným v zamítavých výrocích. Ve vztahu k výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč v souladu s ustanovením §40 odst. 1 písm. e) bod 2. autorského zákona, dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro přiznání peněžní satisfakce, protože žalovaná vyjádřila svou ochotu vyplatit žalobkyni v žalobě požadovanou částku poté, co zjistila, že autorkou předmětných fotografií je žalobkyně.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 20. května 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobkyně obsáhle rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů a polemizuje s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že některé jí navrhované důkazy neprovedl, takže namítala i podjatost soudce. Důsledkem toho je podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 952/2005, na to, že žalovaná pokračovala v nedovoleném užívání (chráněného statku), a to i přes později projevený nesouhlas autora. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak ale vyplývá z obsahu dovolání žalobkyně, v jejích námitkách je obsažena pouhá kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelka nepředkládá žádnou právní otázku, ale pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, s jeho hodnocením důkazů, a poskytuje vlastní verzi skutkových závěrů. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud dále připomíná, že ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 952/2005, dovolací soud neshledává, že by v něm byl vysloven žalobkyní tvrzený závěr, když rozsudek odvolacího soudu byl v citovaném řízení zrušen zejména pro nedostatečné zdůvodnění výše odvolacím soudem přisouzeného zadostiučinění.
Pokud dovolání napadá též výrok o náhradě nákladů řízení, dovolací soud konstatuje, že z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyplývá, že proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2, není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné. V souzené věci bylo rozhodnuto o částce nedosahující uvedené výše, přičemž se nejednalo o žádnou ze zákonem stanovených výjimek, nehledě k tomu, že v této části postrádá dovolání jakékoliv odůvodnění.
Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobkyně nebyly shledány předpoklady jeho přípustnosti, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s odkazem na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu