ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.739.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 739/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci Ing. M. S., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 358.333,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 12 C 82/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2014, č. j. 25 Co 292/2014-74 , takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu soudů (nepřiměřeně dlouhého řízení) v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 9/2004 v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze 23. ledna 2014, č. j. 12 C 82/2013-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.250,- Kč, co do částky 353.083,- Kč žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 25 Co 292/2014-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 5.250,- Kč a v zamítavém výroku jej potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména, že v předmětném řízení si poškození, včetně žalobce, nezvolili společného zástupce, k jehož zvolení podle §44 odst. 2 trestního řádu byli usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2008 vyzváni. Dovodil pak, že tímto postupem se vzdali výkonu veškerých práv poškozeného v rámci tohoto řízení, včetně práva na doručení rozhodnutí. Předmětné trestní řízení skončilo právní mocí rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 9. března 2010 a následujícím dnem počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí doba ve smyslu §32 odst. 3 OdpŠk. Žaloba byla podána dne 15. dubna 2013, tedy po uplynutí uvedené promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. prosince 2014 dovolání, protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování . Nesouhlasí s tím, že pokud si na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem nezvolil společného zmocněnce, ztratil procesní postavení poškozeného v trestním řízení, ani s tím, že je důvodná námitka promlčení uplatněná žalovanou, když předmětné řízení dosud nebylo skončeno, protože mu nebyl doručen rozsudek ze dne 9. března 2010, který tak nemohl nabýt právní moci. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání žalobce však zcela zřetelně tuto právní úpravu nereflektuje. Zejména tak neuvádí zákonný důvod případné přípustnosti tohoto dovolání, když ani fakticky neoznačuje, resp. nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Dále jako důvody dovolání uvádí i ty, které již není možno legitimně v dovolání uplatnit (konkrétně jde o výtku, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; zde dovolání patrně vychází z již překonaného znění procesního předpisu).
Nelze eventuálně pominout ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Jinak Nejvyšší soud poukazuje rovněž na odůvodnění svých usnesení ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, a ze dne 5. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 4869/2014, a 30 Cdo 5199/2014, kterými byla odmítnuta dovolání dalších poškozených, kteří si v předmětném trestním řízení nezvolili společného zástupce.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu