ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.747.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 747/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. O. B. , právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 189.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 117/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č.j. 13 Co 322/2013 - 96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2013, č.j. 23 C 117/2011-71, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 189.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21% ročně za ročně za dobu od 19. 3. 1997 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 9. října 2013, č.j. 13 Co 322/2013-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s., v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Škoda měla představovat jeho vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nesdílí názor odvolacího soudu o předčasnosti žaloby, nicméně se s ním ztotožnil v otázce promlčení nároku a zároveň neshledal, že bylo ve věci vydáno rozhodnutí, které by šlo považovat za nezákonné, a proto neshledal nárok žalobce důvodným.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) napadl rozsudek odvolacího stupně v celém rozsahu a podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel napadl rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Dovolatel položil dovolacímu soudu dvě právní otázky. První otázka, kterou dovolatel pokládá, se zabývá tím, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu z důvodu, když trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Druhá právní otázka, která má být dle názoru dovolatele vyřešena dovolacím soudem jinak (přičemž byla vyřešena v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 11. listopadu 2013 pod sp. zn. II. ÚS 3418/2013 odmítl) je, zda dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
První dovolatelova první námitka směřuje k posouzení, zda došlo v jeho věci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že trestní stíhání konkrétních osob bylo zahájeno způsobem rozporným s trestním řádem. Tato otázka již byla dovolacím soudem řešena, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1157/2013, proti kterému byla podána ústavní stížnost, která byla dne 17. 6. 2014 usnesením Ústavního soudu č.j. III ÚS 3724/2013 odmítnuta. Dovolací soud poukazuje na to, že jestliže v posuzované věci došlo, byť na základě možného nesprávného úředního postupu, k rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla věc podle §159a odst. 2 tr. řádu odložena, lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat jen taková pochybení a nedostatky, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, nebo se v obsahu vydaného rozhodnutí bezprostředně neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Dovolatelem namítaný nesprávný postup policejního orgánu se však bezprostředně odrazil ve vydání rozhodnutí o odložení věci. Namítat nezákonnost sdělení obvinění by mohli toliko podezřelí v posuzovaném řízení, poškozeným tímto úkonem žádná újma vzniknout nemohla, neboť v té době ještě nebyli účastníky řízení. Nezákonnost rozhodnutí o odložení věci mohou namítat i poškození, kteří se do řízení přihlásili se svým nárokem na náhradu škody, v takovém případě by však musela být splněna podmínka zrušení rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, která v posuzované věci splněna nebyla. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k poškozeným nebyl naplněn odpovědností titul státu spočívající v nezákonném rozhodnutí či v nesprávném úředním postupu.
I druhá otázka dovolatele, jak sám správně uvádí, již byla dovolacím soudem řešena v identické věci v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013 (či obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013), podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. i v situaci, kdy bylo toto trestní stíhání skončeno odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly případně vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
Tento názor dovolacího soudu byl následně aprobován i Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne II. ÚS 3418/2013 ze dne 27. 5. 2014), nadto ani Evropský soud pro lidská práva (srov. Hladký proti České republice , č. stížnosti 37869/14, rozhodnutí ze dne 9. září 2014) v obdobných námitkách neshledal soudní libovůli a porušení práva na spravedlivý proces; proto ani další argumentace žalobce nepřiměla Nejvyšší soud, aby se od své dosavadní konstantní judikatury odchýlil.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ten se nemá důvod od své ustálené praxe odchýlit, nepodařilo se tak dovolatelovi uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu