ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.764.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 764/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing . S. B. , právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem v AK Kačmařík & Korta, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 49/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2013, č.j. 30 Co 390/2013 - 66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. května 2013, č.j. 21 C 49/2011 – 53, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. října 2013, č.j. 30 Co 390/2013 – 66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání, vedeného proti jeho osobě u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 69/2007, když byl žalobce navíc obžaloby zproštěn. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že trestní řízení bylo pravomocně ukončeno dnem, kdy odvolací soud vyhlásil zprošťující rozsudek, a tímto okamžikem se završuje újma vznikající za nepřiměřenou délku trestního řízení. Z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby je pak významné, kdy se žalobce o končení trestního řízení dozvěděl, tj. dne 31. 3. 2010, kdy se vyhlášení zprošťujícího rozsudku zúčastnil jeho obhájce, a proto již dále není rozhodné, kdy byl vyhotovený rozsudek žalobci či jeho právnímu zástupci doručen. Odvolací soud došel k závěru, že žaloba byla podána po marném uplynutí promlčecí doby, a proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a uvedl, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi řešil pouze případy běhu promlčecí doby u trestního stíhání a nikoliv u trestního řízení. Dovolatel se domnívá, že restní stíhání končí až doručením rozsudku, tudíž by se běh promlčecí doby měl posuzovat právě až od tohoto okamžiku. Dovolatel se navíc domnívá, že běh subjektivní promlčecí doby není v praxi dovolacího soudu řešena jednotně a je toho názoru, že by dovolací soud měl posoudit jinak otázku, zda přítomnost obhájce u vyhlášení zprošťujícího rozsudku sama o obě neznamená, že se o něm dozvěděl obviněný, jelikož relevantní je vědomost obviněného o zprošťujícím rozsudku a nikoliv jeho obhájce. Dovolatel uzavírá, že k promlčení jeho nároku nemohlo dojít, a proto navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Ve zbývající části není dovolání žalobce důvodné.
Podle ustanovení §32 odst. 3, věty druhé zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 OdpŠk, neskončí promlčecí doba dříve, než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Jestliže dovolatel namítá, že trestní řízení neskončilo právní mocí rozhodnutí, ale dnem doručení vyhotoveného rozhodnutí, nelze mu přisvědčit, jelikož řízení je obecně možno pokládat za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 272/2010).
Otázka, kdy počíná běžet subjektivní promlčecí doba v případě, kdy obviněný není přítomen vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí, ale je tam přítomen jeho obhájce, je již dovolacím soudem konstantně judikována. Pokud se dovolatel domnívá, že judikatura dovolacího soudu v této otázce není konzistentní, tak mu nelze přisvědčit. Dovolací soud musí vždy přihlížet k různým situacím, které při vyhlášení zprošťovacího rozsudku mohou nastat. V případě, že je osoba trestně stíhaná osobně přítomna vyhlašování zprošťujícího rozsudku, tak subjektivní promlčecí doba, počíná běžet od okamžikem oznámení o zastavení trestního stíhání, tj. dnem následujícím po vyhlášení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009), obdobně to platí v případě, že je vyhlašování přítomen právní zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2623/2012). Naopak, jiná situace nastává v případě, že vyhlášení rozsudku není přítomna ani osoba trestně stíhaná, ani její právní zástupce, protože v tomto případě začíná běžet subjektivní promlčecí doba až dnem následujícím po řádném doručení rozhodnutí.
Proto lze uzavřít, že judikatura v této otázce je konzistentní, odvolací soud ji řádně ve svém rozhodnutí zohlednil a nijak se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolateli se tak nepodařilo uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu