ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.774.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 774/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CG Holding, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 95.832,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 69/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 29 Co 266/2014-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. října 2014, č. j. 29 Co 266/2014-164, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 17. ledna 2014, č. j. 6 C 69/2013-120, kterým byla výrokem I. uložena povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 93.332,96 Kč s příslušenstvím, výrokem II byla zamítnuta žaloba co do částky 2.499,99 Kč s příslušenstvím, a současně výrokem III. byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 42.712,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi zákonnými kritérii pro posouzení nároku na odškodnění podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářícha jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“).
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 120.832,85 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí údajně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u žalované podle §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Žalobkyně uplatnila (po částečném zpětvzetí) z titulu odškodnění 14 samostatných nároků, jejichž jednotlivá výše nepřesahuje částku 10.000,- Kč.
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy (v řešení otázky procesního práva) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 376/96). Odvolacímu soudu vytýkala, že ve věci rozhodl meritorně, ačkoliv napadeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o několika dílčích peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, přičemž ani v jednom případě výše peněžitého nároku nepřevyšovala hranici bagatelnosti, která podle §202 odst. 2 o. s. ř. činí 10.000,- Kč. Dovolatelka má za to, že žalovaná nebyla oprávněna podat odvolání do žádného z výroků rozsudku soudu prvního stupně, a její odvolání proti mělo být odvolacím soudem odmítnuto v plném rozsahu. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu není ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadený výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, nebo ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Obsahuje-li napadené rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání je v posuzované věci přípustné, nemůže toto nesprávné poučení založit přípustnost dovolání.
Shora uvedené závěry dovolacího soudu se uplatní i v této věci. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem nepřevyšujících 50.000,- Kč, je dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné.
Poukazovala-li žalovaná ve svém vyjádření k dovolání na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11, která mají pro posouzení projednávané věci význam, neboť se v nich Ústavní soud vyjadřuje v obdobné věci, může je uplatnit při své obraně v dalším řízení před soudem prvního stupně. V tomto dovolacím řízení k citovaným rozhodnutím dovolací soud nemohl přihlédnout vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu, kterým je dovolací soud vázán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu