ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.821.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 821/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,007.703,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 131/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 15 Co 21/2013-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 15 Co 21/2013-116, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2012, č.j. 26 C 131/2011-85, kterým bylo řízení o částku 377.703,90 Kč zastaveno (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žaloba o zaplacení 630.000,- Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 337.703,90 Kč byla zamítnuta (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se, po částečném zpětvzetí žaloby, domáhala po žalované zaplacení částky 630.000,- Kč jako náhrady škody, která ji měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního orgánů činných v trestním řízení, vedeném proti komplementářům společnosti Joint Invest Action, k. s., bylo žalobkyni znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči komplementářům společnosti Joint Invest Action, k. s.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř., dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné.
Podle napadeného rozsudku nedošlo tvrzeným nesprávným úředním postupem ke zmaření možnosti žalobkyně získat vůči komplementářům společnosti Joint Invest Action, k. s., exekuční titul, a nemůže tedy být dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nárok žalobkyně nebyl promlčen, protože bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání komplementářů nebylo řádně zahájeno, se běh promlčecí doby u nároku poškozených na náhradu škody podle §112 obč. zák. jeho řádným uplatněním v trestním řízení zastavil.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. K tomu dodává, že by dovolací soud měl řešit odlišným způsobem otázkou, zda došlo ke stavení promlčecí doby, a tedy ke splnění podmínek ustanovení §112 obč. zák, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno (usnesením o odložení věci), že trestní stíhání, v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Na rozdíl od názoru projeveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, má dovolatelka za to, že v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavení promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky. Ke stavení promlčecí lhůty by docházelo jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně.
S totožnou argumentací, jakou žalobkyně vznáší v dovolání, se dovolací soud vypořádal již v usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014. V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že námitky, jimiž je rozporována správnost dosavadních judikatorních závěrů, vycházejí z přehlédnutí funkce institutu promlčení a konstrukce promlčecí lhůty, a tedy ani neodůvodňují změnu rozhodovací praxe. Dovolací soud vysvětlil, že institut promlčení je mimo jiné projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým) a ve světle této zásady je třeba hledat odpověď na nastíněnou právní otázku. Jestliže dovolatelka (poškozená) uplatnila své právo na náhradu škody v rámci trestního řízení, lze ji považovat za bdělou. Z pohledu škůdce nevzniká nejistota, zda se poškozená bude snažit o přinucení dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení, neboť se tak již ze strany poškozené stalo. Jelikož žalobkyně v nyní souzené věci neuvedla argument, se kterým by se dovolací soud nevypořádal již v dřívějším rozhodnutí, na které je výše odkazováno, nebylo důvodným uvažovat o změně rozhodovací praxe, proti které je v dovolání brojeno. V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.
Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že se nemohl zabývat jakýmikoliv dalšími polemikami, jež byly v dovolání uvedeny, neboť jimi žalobkyně nevznáší žádné právní otázky, na nichž by napadené rozhodnutí záviselo. Krom toho žalobkyně (např. namítáním vadnosti úkonů, jimiž poškození v trestním řízení uplatňovali své nároky na náhradu škody) uplatňuje nové skutečnosti, což je v dovolání dle §241a o. s. ř. nepřípustné.
Žalobkyně se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu