ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.877.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 877/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, Rakouská 686, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 45/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 55 Co 46/2013-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012, č. j. 20 C 45/2010-100, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 710.880,- Kč) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně (výrokem II.) rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Takto rozhodl odvolací soud o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku (nezákonného) trestního stíhání vedeného proti němu u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 125/2008, sestávající z vynaložených cestovních výdajů (ve výši 4.580,- Kč) a ušlého zisku (ve výši 706.300,- Kč).
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu jeho potvrzujícího výroku žalobce dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013; s účinností od 1. 1. 2014 obdobně §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 2000, pod číslem 9; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným (odlišným) skutkovým základem – jednak o nároku na náhradu škody představované žalobcem v souvislosti s trestním stíháním vynaloženými cestovními náklady (ve výši 4.580,- Kč), jednak o nároku na náhradu škody spočívající v žalobci z důvodu trestního stíhání ušlém zisku (ve výši 706.300,- Kč).
Ze shora vyloženého plyne, že ohledně nároku na náhradu škody ve výši 4.580,- Kč není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Na tomto základě dovolací soud v uvedeném rozsahu dovolání jako nepřípustné postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V rozsahu nároku na náhradu škody odpovídající ušlému zisku může být přípustnost dovolání založena jen dle §237 o. s. ř., podle nějž, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby odvolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz např. právě již citované rozhodnutí R 4/2014), podle nichž má-li být dovolání přípustné podle shora cit. §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
Právě pouhým odkazem na §237 o. s. ř. vymezuje dovolatel přípustnost dovolání v dané věci. Dovolatel neuvádí, které z hledisek přípustnosti v §237 o. s. ř. stanovených považuje za splněné a z jakých důvodů. Dovolací soud proto dovolání v rozsahu nároku na náhradu škody odpovídající ušlému zisku podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. V této souvislosti nutno upozornit, že §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu