ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.925.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 925/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 183.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 253/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 16 Co 260/2014 - 56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 183.300,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované snížením hodnoty motorového vozidla tov. zn. Audi A6 Avant, patřícího žalobci, jež dne 23. 4. 2009 podle §78 tr. řádu vydal žalobce na základě výzvy policejnímu orgánu a jež mu bylo vráceno až dne 6. 9. 2012. Soudy dospěly k závěru, že vznikem škody nemůže být snížení hodnoty věci způsobené prostým během času, když žalobce netvrdil, že by došlo k poškození vozidla, ani netvrdil vznik jiné škody (např. náklady na pronájem jiného vozidla). Naopak na základě provedeného dokazování vzaly soudy za vyvrácené tvrzení žalobce, že měl těsně před vydáním vozidla v úmyslu vozidlo prodat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) v dovolání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel uvedl, že dovolání podává „z důvodu uvedeného v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu a dále z důvodu, že v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dosud tato otázka řešena a rozhodována, neboť tato právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena a posouzena jinak. Dále vytýká soudu postup při provádění dokazování a jeho skutková zjištění s tím, že soud měl dospět k závěru, že vozidlo bylo poškozeno a že žalobce měl ještě před vydáním v úmyslu vozidlo prodat.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, a nijak ani neoznačuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící takovou otázku. V důsledku toho není v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Tento zákonný požadavek přitom vychází z účelu dovolacího řízení, tj. sjednocení judikatury obecných soudů. Tato vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu