ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.96.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 96/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně BIDLO, s.r.o., IČ 26683598, se sídlem v Praze 5, Elišky Přemyslovny 383, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 1 439 088 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 27/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2014, č. j. 51 Co 230/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 10. února 2014, č. j. 25 C 27/2012-81, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 439 088 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako ušlého zisku z pronájmu jednotek v objektu občanské vybavenosti, který žalobkyně postavila na základě pravomocného stavebního povolení, jež bylo později zrušeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Při řešení otázky, zda je příčinou údajné škody na straně žalobce vydání nezákonného stavebního povolení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 1852/2013, vydané v jiné věci žalobkyně, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. III. ÚS 3617/14, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Nejvyšší soud neshledal důvod se od uvedené rozhodovací praxe odchýlit, a to ani při znalosti nálezu Ústavního soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12, na který odkazuje žalobkyně, a se kterým není řešení odvolacího soudu v rozporu (k tomu srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. III. ÚS 3617/14).
Závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi postupem orgánů veřejné moci v řízení o vydání dodatečného stavebního povolení a vznikem škody žalobkyně dovoláním nenapadla.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. července 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu