ECLI:CZ:NS:2015:30.ND.166.2014.1
sp. zn. 30 Nd 166/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně D. S. , proti žalovanému P. S. , o výživné manželky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14C 160/2014, o návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14C 160/2014 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Děčíně.
Odůvodnění:
Usnesením z 23. dubna 2013, č. j. 17 C 247/2013-10 Okresní soud v Děčíně vyslovil svou místní nepříslušnost s odůvodněním, že obecným soudem žalovaného je – vzhledem ke skutečnosti, že jeho faktické bydliště se nachází na adrese B., Š. – Městský soud v Brně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím z 24. září 2013, č. j. 12 Co 866/2013-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně poté reagovala podáním ze 4. února 2014 nazvaným jako „stanovisko k vyjádření žalovaného ve věci výživného pro manželku“, v němž uvádí, proč je pro ni „velice problematické dostavit se k výslechu k soudu do B.“. Argumentuje především svou finanční tísní a tím, že „manžel v rámci svých pracovních povinností cestuje po celé republice a navíc často tráví prodloužené víkendy v R., přičemž by pro něj nebyl problém dostavit se k jednání k soudu do D.“
Žalovaný s návrhem na delegaci Okresnímu soudu v Děčíně nesouhlasí a trvá na tom, aby věc byla projednána Městským soudem v Brně. Má za to, že „v tomto případě je jasně daná místní příslušnost Městského soudu v Brně, a to dle ust. §84 a ust. §85 odst. 1 o. s. ř.“ a „nelze uvažovat ani o přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti dle ust. 12 odst. 2 o. s. ř.“
Podle §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu.
V souzené věci sice lze připustit, že u žalobkyně jsou některé z jí uváděných okolností případně způsobilé odůvodnit přikázání věci, na druhé straně však existují také, a to nikoli nevýznamné, důvody, pro něž by řízení naopak mělo proběhnout před obecným soudem žalovaného. Za tohoto stavu – při preferenci výše uvedeného ústavního principu – dospěl Nejvyšší soud, přihlížeje též k možnostem poskytovaným ustanoveními §39 a §122 odst. 2 o. s. ř. upravujícími institut dožádání, kdy účastník může být vyslechnut soudem jiným než procesním, k závěru uvedenému ve výroku tohoto usnesení .
Protože – jak plyne z uvedeného – k průlomu výše citovaného ústavního principu důvod není, Nejvyšší soud (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.) rozhodl, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu