ECLI:CZ:NS:2015:30.ND.373.2014.1
sp. zn. 30 Nd 373/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s., se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 135 84 324, proti žalovaným 1) P. S., 2) K. S., a 3) T. S., všichni zastoupeni Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, o zaplacení 1,321.902,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 285/2013, o přikázání z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 285/2013 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Opavě.
Odůvodnění:
U Obvodního soudu pro Prahu 5 je pod sp. zn. 42 C 285/2013 vedeno řízeno o zaplacení 1,321.902,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně podala návrh na zahájení řízení k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, a to dle ustanovení čl. VIII odst. 9 smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 7. června 2005, reg. č. 3600/084576-01/05/01-001/00/R (dále jen „smlouva o úvěru“), které stanoví, že se smluvní strany „s odkazem na ustanovení §89a Občanského soudního řádu dohodly, že pro případné spory z této smlouvy je příslušný obecný soud Banky, určený podle jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku v době podání žaloby.“ Místně příslušným soudem žalovaných je přitom Okresní soud v Opavě.
Žalovaní ve svém podání doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 23. září 2014 a nadepsaném jako „návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti“ namítají neplatnost prorogační doložky zakládající místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5. Žalovaní zejména argumentují, že smlouva o úvěru je typickým příkladem formulářové smlouvy, do které neměli žalovaní možnost zasáhnout jinak, než svým vlastnoručním podpisem. Jde proto o předem sepsanou běžnou smlouvu ve smyslu čl. 3 bod 2 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, implementovanou do českého právního řádu. Žalovaní dále odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém bylo judikováno, že smluvní ujednání nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Ve smlouvě o úvěru bylo přitom sporné ustanovení umístěno v čl. VIII smlouvy o úvěru nadepsaném jako „Společná a závěrečná ustanovení“. Žalovaní mají ze všech výše uvedených důvodů za to, že projednáním věci u Obvodního soudu pro Prahu 5 by bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Projednání věci u Obvodního soudu pro Prahu 5 by bylo pro žalované spojeno s nepřiměřeně vysokými náklady. Z tohoto důvodu navrhli, aby Obvodní soud pro Prahu 5 předložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o otázce přikázání věci Okresnímu soudu v Opavě.
Žalobce se k návrhu žalovaných nevyjádřil.
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může být věc jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Důvody vhodnosti mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků, procesní situaci, eventuálně na okolnostech jiných; rozhodnými jsou především ty, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji.
Delegace vhodná je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a proto k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. Není přitom vyloučeno přihlédnout k mimořádným poměrům účastníků řízení, k obtížím, s nimiž je pro ně spojeno dosažení místně příslušného soudu apod., avšak při úvaze, do jaké míry je vhodné vyhovět návrhu opřenému o takové důvody, je třeba stejně pečlivě posuzovat, zda delegováním věci jinému soudu nedojde pouze k tomu, že se obdobným způsobem ztíží postavení druhého účastníka. Důvody vhodnosti mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků a jiných okolnostech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014).
Z výše uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že k přikázání z důvodu vhodnosti může soud přistoupit pouze tehdy, je-li věc vedena u místně příslušného soudu a věc může přikázat soudu, jehož místní příslušnost není ze zákona založena, a to z důvodu vhodnosti. V daném případě však žalovaní argumentují, že prorogační doložka sjednaná ve smlouvě je neplatná (respektive, že takové ujednání je v rozporu s ústavně zaručenými právy žalovaných), a to zejména s ohledem na Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Domnívají se tedy, že věc je vedena u místně nepříslušného soudu a jejich argumentaci je třeba posoudit jako námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, byť je podání mylně nadepsáno jako návrh na přikázání z důvodu vhodnosti. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo než uzavřít, že podmínky pro delegaci vhodnou nejsou dány.
Podle ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. zkoumá soud svou místní příslušnost do skončení přípravného jednání, neprovede-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí. Za rozhodný okamžik, kterým se jednání ve věci začíná, se považuje přednesení žaloby (návrhu na zahájení řízení) žalobce případně její přečtení předsedou senátu. Jestliže tedy ve věci bylo nařízeno jednání, avšak bylo odročeno bez jednání nebo v něm byly řešeny jiné otázky, ale nebyla přednesena žaloba, nebrání takové jednání dalšímu šetření skutečností určujících místní příslušnost daného soudu (srov. např. Komentář k ustanovení §105 o. s. ř., Wolters Kluwer, dostupné v ASPI).
Podle ustanovení §105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu.
Ve svém stanovisku ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011 Nejvyšší soud vyslovil, že prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele, jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (nyní §1813 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku), jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
V souzené věci dosud soud nezačal jednat ve věci samé. Je proto na Obvodním soudu pro Prahu 5, aby posoudil podání žalovaných podle obsahu jako námitku místní nepříslušnosti soudu, u nějž je věc vedena a v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011 posoudil, zda jsou námitky žalovaných směřující k neplatnosti prorogační doložky důvodné a případně podle ustanovení §105 o. s. ř. vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil příslušnému soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal splnění podmínek pro delegaci vhodnou (ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.) a rozhodl, že věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 285/2013 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Opavě.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu