ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1004.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1004/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ČNES dopravní stavby, a. s. , se sídlem v Kladně – Kročehlavech, Milady Horákové 2764, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 47781734, zastoupené Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Sartoriova 26/9, PSČ 169 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 15 199 959,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 124/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. 22 Co 402/2013-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dle jejího mínění dosud nebyla judikaturou dovolacího soudu spolehlivě vyřešena, zda „lze v důsledku generální prevence předcházení škodám dle §415 zákona č. 40/1964 Sb., a to i za situace, kdy právní řád na takové případy pamatuje institutem odkladu vykonatelnosti rozhodnutí“.
Na smysl takto vadně formulované (zjevně neúplné) otázky lze usuzovat z vymezení dovolacího důvodu. V něm dovolatelka akcentuje názor, že prostředkem pro případy, kdy by v důsledku pravomocného rozhodnutí hrozila újma, je odklad vykonatelnosti podle ustanovení §243 o. s. ř. Argumentuje, že pokud Nejvyšší soud nevyhověl žádosti žalované o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a žalovaná tuto skutečnost nerespektovala, „měl odvolací soud jeho jednání (posoudit?) jako jednání contra legem a nikoliv je de facto legalizovat podřazením pod princip generální prevence dle §415 zákona č. 40/1964 Sb. a ignorováním institutu vykonatelnosti rozhodnutí podle §243 o. s. ř.“.
Dovolatelkou předložená otázka kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit.
Účelem odkladu vykonatelnosti podle ustanovení §243 o. s. ř. je předejít újmě, která by mohla dovolateli vzniknout neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 1997, pod číslem 50). Povolení odkladu vykonatelnosti tudíž přichází v úvahu jen tehdy, lze-li podle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nařídit výkon rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1280/2005, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 28 Cdo 2982/2012, jež jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ). Proto z povahy věci nepřichází vůbec v úvahu povolení odkladu vykonatelnosti též takových rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o určení existence nebo neexistence právního vztahu či práva podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (srov. shodně Krčmář, Z. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1952).
Takovým rozhodnutím byl též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 1999, č. j. 1 Cmo 406/97-219, 1 Cmo 325/98-223, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 17. dubna 1997, č. j. 25 Cm 25/94-105, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že smlouva o prodeji části podniku uzavřená dne 29. května 1992 mezi KBW, spol. s r. o., a Fondem národního majetku České republiky je neplatná.
Předpoklad, z něhož vychází dovolatelkou předložená právní otázka, tudíž v poměrech souzené věci splněn není.
Lze k tomu dodat, že o dovolání proti uvedenému rozsudku vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 1645/99. Odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí umožnila až novela občanského soudního řádu provedená s účinností k 1. lednu 2013 zákonem č. 404/2012 Sb. (srov. §243 písm. b) o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu