ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1024.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1024/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. P. V. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Podzemným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Masarykova 753, proti žalovaným 1) RSDr. L. M. , zastoupenému Mgr. Petrou Faldynovou, advokátkou se sídlem v Lichnově 19 a 2) ZEJA spol. s r.o. , se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Svatoplukova 181/12, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 44 74 11 62, zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě - Hrabové, Místecká 329/258, o zaplacení částky 1,808.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 49/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2012, č. j. 15 Co 185/2008-381, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2014, č. j. 15 Co 185/2008-470, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném 12. prosince 2003 se žalobce domáhal po žalovaných jako bývalých společnících veřejné obchodní společnosti ručících za závazky společnosti zaplacení částky 1,700.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 23. listopadu 1998 do zaplacení a částky 108.450,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že uzavřel se S. L. (dále jen „dlužník“) a společností LOMBARDIA v.o.s., identifikační číslo 47 98 66 54 (dále jen „společnost“) jako „garantem“ tři smlouvy o půjčce. Podle smlouvy o půjčce ze dne 18. srpna 1995 půjčil dlužníkovi 400.000,- Kč a dlužník se zavázal tuto částku vrátit do 19. listopadu 1995, na základě smlouvy o půjčce uzavřené 24. srpna 1995 půjčil dlužníkovi 1,000.000,- Kč s termínem vrácení do 24. listopadu 1995 a podle smlouvy o půjčce z 5. října 1995 půjčil dlužníkovi 300.000,- Kč, které měly být vráceny do 25. října 1995. Dlužník ani společnost dlužnou částku v celkové výši 1,700.000,- Kč neuhradili. Žalobce se domáhal zaplacení této částky v řízeních vedených proti dlužníkovi i společnosti jako ručitelce u Obvodního soudu pro Prahu 8. Rozsudky tohoto soudu ze dne 16. listopadu 1999 ve věci sp. zn. 12 C 282/98, sp. zn. 12 C 260/98 a sp. zn. 12 C 287/98, byli dlužník i společnost zavázáni k úhradě celkové částky 1,700.000,- Kč s úroky z prodlení a k náhradě nákladů řízení ve výši 108.450,- Kč. Po právní moci rozsudků dlužník, jehož pobyt není znám, ani společnost přisouzenou částku a náhradu nákladů řízení neuhradili, žalobce proto požaduje zaplacení po společnících společnosti z titulu jejich ručení podle ustanovení §86 a §87 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. října 2007, č. j. 57 C 49/2004-180, uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 1,808.450,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1,700.000,- Kč od 23. listopadu 1998 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti žalovaných zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobcem a dlužníkem byly uzavřeny tři smlouvy o půjčce ve dnech 18. srpna 1995, 24. srpna 1995 a 5. října 1995 podle ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), na jejichž základě žalobce půjčil dlužníkovi částku 400.000,- Kč, 1,000.000,- Kč a 300.000,- Kč a dlužník se zavázal půjčky a smluvní odměnu ve výši 10 % měsíčně z poskytnutých částek vrátit do doby uvedené ve smlouvách. V článcích 4 smluv o půjčce se společnost v souladu s ustanovením §546 obč. zák. zavázala pro případ, že dlužník nebude schopen v termínu splatit dlužnou částku navýšenou o smluvní odměnu, splatit tuto částku tak, aby věřiteli nevznikla škoda s prodlením platby, to znamená v termínu uvedeném ve smlouvě o půjčce. O povinnosti dlužníka a společnosti zaplatit žalobci částku 1,700.000,- Kč již bylo rozhodnuto, a to třemi rozsudky Obvodního soudu v Prahu 8 ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 12 C 260/98, sp. zn. 12 C 282/98 a sp. zn. 12 C 287/98, které shodně nabyly právní moci dne 6. května 2000. Těmito rozsudky byla dlužníkovi a společnosti jako ručitelce uložena i povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci v celkové výši 108.450,- Kč. Dlužník ani společnost povinnost uloženou rozsudky nesplnili. První žalovaný byl společníkem společnosti v době od 6. dubna 1995 do 15. dubna 1997 a druhá žalovaná v době od 18. března 1994 do 6. dubna 1999.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní jako společníci veřejné obchodní společnosti ručí solidárně podle ustanovení §86 a §87 obch. zák. za závazek společnosti veškerým svým majetkem. Žalovaní jako zákonní ručitelé byli vyzváni k úhradě dlužné částky nejpozději doručením žaloby. Oběma žalovaným byla žaloba doručena do vlastních rukou dne 25. srpna 2004.
Námitku promlčení, vznesenou žalovanými, soud prvního stupně neshledal důvodnou s tím, že na vztah mezi věřitelem a společníky veřejné obchodní společnosti je nutno použít ustanovení obchodního zákoníku o promlčení. Splatnost půjček byla ve smlouvách dohodnuta na 25. října 1995, 19. listopadu 1995 a 24. listopadu 1995. Podle ustanovení §310 obch. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi, přičemž stavení a přerušení promlčecí doby má účinky i vůči ručiteli. K promlčení práva věřitele proti dlužníkovi nedošlo, když nabytím právní moci rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věcech vedených pod sp. zn. 12 C 260/98, 12 C 282/98 a 12 C 287/98 (žaloby byly podány v roce 1998) začala podle ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. běžet nová desetiletá promlčecí doba, poněvadž vztah mezi věřitelem a dlužníkem a věřitelem a společností jako ručitelkou je vztahem občanskoprávním, když jde o závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené podle ustanovení §657 obč. zák. Není tak promlčeno ani právo věřitele vůči ručitelům - společníkům veřejné obchodní společnosti, kteří ručí za závazky společnosti podle ustanovení §86 a §87 obch. zák. společně a nerozdílně.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 1. dubna 2009, č. j. 15 Co 185/2008-289, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 5089/2009, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) opět změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, předchozího odvolacího řízení a dovolacího řízení (první výrok), ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud považoval za stěžejní řešení otázky promlčení nároku žalobce. Společnost zajišťovala svým ručitelským prohlášením občanskoprávní závazek dlužníka ze smlouvy o půjčce uzavřené podle ustanovení §657 obč. zák. Ručitelský závazek společnosti je proto třeba posuzovat podle ustanovení §546 obč. zák., neboť vztah mezi věřitelem a dlužníkem není obchodním závazkovým vztahem. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), uvedl, že ručení žalovaných jako společníků veřejné obchodní společnosti se řídí ustanovením §86 věty druhé obch. zák., ovšem je-li závazek společnosti závazkem z občanskoprávního vztahu, řídí se i promlčení nároku ze zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti občanským zákoníkem. Podle ustanovení §101 obč. zák. je promlčecí lhůta tříletá, není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a podle ustanovení §548 odst. 1 obč. zák. je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník, ačkoliv byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 zmíněných soudem prvního stupně vyplývá, že splatnost ručitelského závazku nastala 10. června 1998, když k tomuto datu se společnost dostala do prodlení s plněním ručitelského závazku. Tříletá promlčecí doba uplynula 10. června 2001 a námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Částka 108.450,- Kč představující náklady řízení je příslušenstvím pohledávky 1,700.000,- Kč a došlo-li k promlčení této pohledávky, stejný osud stíhá i její příslušenství. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel podrobně rekapituluje závěry rozsudku soudu prvního stupně, předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo zrušeno dovolacím soudem, a namítá, že v tomto svém předchozím rozhodnutí se odvolací soud vůbec nezabýval námitkami žalovaných a rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl ze zcela jiného důvodu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je sporný nárok promlčen. Uvádí, že právo požadovat plnění od ručitele nenastane v tentýž okamžik jako u hlavního dlužníka. Promlčecí doba ohledně ručení začne za normálních okolností běžet později a měla by i později skončit. Věřitel totiž musí nejprve neúspěšně uplatnit právo proti dlužníkovi a až poté proti ručiteli. Promlčí-li se hlavní závazek a ručitelský závazek ještě promlčen není, může ručitel podle ustanovení §306 obch. zák. namítnout promlčení.
Jelikož nedošlo k promlčení práva věřitele vůči hlavnímu dlužníkovi, protože nabytím právní moci rozsudků vydaných Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věcech sp. zn. 12 C 260/98, 12 C 282/98 a 12 C 287/98 začala v souladu s ustanovením „§657 obč. zák.“ běžet nová desetiletá promlčecí doba, když na vztah mezi věřitelem a dlužníkem a společností je nutno pohlížet jako na vztah občanskoprávní, neboť hlavní závazek byl uzavřen podle ustanovení §657 obč. zák., pak není promlčeno právo věřitele vůči ručitelům - společníkům společnosti, kteří ručí za závazky veřejné obchodní společnosti podle ustanovení §86 a §87 obch. zák. společně a nerozdílně.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil, aplikoval-li ustanovení §101 obč. zák. V této věci je nutné se řídit ustanovením §110 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc přikázal k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně, neboť má za to, že Krajský soud v Ostravě postupuje v řízení o této věci svévolně.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Z ustanovení §86 obch. zák. vyplývá, že veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §548 odst. 1 obč. zák. ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §110 odst. 1 věty první obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Otázkou, kterým právním předpisem a ustanovením se řídí promlčení práva věřitele na plnění proti společníkům veřejné obchodní společnosti jakožto ručitelům, se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, na nějž správně odkázal odvolací soud. V něm dospěl k závěru, že řídí-li se závazek veřejné obchodní společnosti občanským zákoníkem, řídí se tímto předpisem též zákonné ručení společníků za takový závazek, přičemž skutečnost, že vznik zákonného ručení společníků veřejné obchodní společnosti za závazky společnosti upravuje obchodní zákoník (v ustanovení §86 a §87), je bez významu. Zavázal-li se ručitel věřiteli, že uspokojí jeho pohledávku za dlužníkem, jestliže ji neuspokojí dlužník, neznamená to, že ručitelský závazek je totožný (identický) se závazkem dlužníka a že tutéž pohledávku v té podobě, kterou má věřitel vůči dlužníku, uplatňuje i vůči ručiteli. Obě pohledávky se liší důvodem svého vzniku i splatností. Ručitelský závazek, na rozdíl od závazku dlužníka, vzniká prohlášením ručitele nebo ze zákona (§546 obč. zák., §86 a §303 obch. zák.) a je splatný později (s výjimkami uvedenými v ustanovení §306 odst. 1 větě druhé obch. zák.) až poté, kdy dlužník nesplní svůj dluh ani na výzvu věřitele. Rozdílnost závazků ručitele a dlužníka vyplývá též z toho, že ručitelský závazek je ve vztahu k závazku dlužníka akcesorický a subsidiární a že nejde o závazky solidárního charakteru. Tento závěr má zásadní význam též pro posouzení otázky promlčení žalobního nároku. Akcesorická a subsidiární povaha ručitelského závazku ve vztahu k závazku hlavnímu je určující rovněž v řešení otázky, zda ručení společníků za závazek dlužníka se řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Podléhal-li závazkový vztah vzniklý mezi věřitelem a dlužníkem režimu občanského zákoníku, řídí se i ručení společníků veřejné obchodní společnosti za závazek společnosti ustanoveními občanského zákoníku (§546 a násl. obč. zák.). Řídí-li se právo věřitele na plnění proti společníkům veřejné obchodní společnosti jakožto ručitelům občanským zákoníkem, je třeba v otázce promlčení tohoto práva aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku. Protože u tohoto práva občanský zákoník nestanoví zvláštní promlčecí dobu ani zvláštní okamžik, od kdy počíná běžet, platí podle ustanovení §101 obč. zák. tříletá promlčecí doba a běží ode dne, kdy právo věřitele proti ručitelům mohlo být vykonáno poprvé.
Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci a posouzení námitky promlčení práva žalobce na plnění proti žalovaným jakožto ručitelům odvolacím soudem je s těmito závěry v souladu.
Názor dovolatele, že nedošlo-li k promlčení práva věřitele proti dlužníkovi, když rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 byl dlužník zavázán k plnění, nemohlo tak dojít ani k promlčení práva proti žalovaným jako ručitelům a při posouzení námitky promlčení je třeba se řídit ustanovením §110 odst. 1 obč. zák., je nesprávný, neboť jak vyplývá ze závěrů výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, právo věřitele na plnění proti dlužníkovi je právo odlišné od práva na plnění proti ručiteli a občanský zákoník neobsahuje ustanovení obdobné §310 obch. zák., podle něhož právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
K námitce dovolatele, že promlčecí doba práva na plnění proti ručiteli začíná běžet později než promlčecí doba práva na plnění proti dlužníkovi, lze uvést jen to, že odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, určil-li počátek běhu této doby až od 10. června 1998.
Dovolatel v dovolání ohlásil i dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k těmto důvodům však chybí jakákoliv argumentace, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje jejich naplnění. Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat jejich opodstatněností. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že ve svém předchozím rozsudku se nezabýval námitkami žalovaných a žalobu zamítl ze zcela jiného důvodu, pak tato námitka se vztahuje k rozhodnutí odvolacího soudu, které již dovolací soud zrušil.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu