ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1269.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1269/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CP Inkaso s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 29 02 72 41, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalované J. R. , zastoupené opatrovníkem JUDr. Janem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, o zaplacení částky 80 392,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 12/2013, o dovolání J. R. , proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 1. srpna 2014, č. j. 5 C 12/2013-194, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2014, č. j. 27 Co 449/2014-211, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 1. srpna 2014, č. j. 5 C 12/2013-194, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2014, č. j. 27 Co 449/2014-211, se odmítá .
III. Žalobkyně a J. R. nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 1. srpna 2014, č. j. 5 C 12/2013-194, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 37 495,16 Kč s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně s původně druhým žalovaným J. R., který byl zavázán k úhradě dluhu rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. dubna 2013, č. j. 5 C 12/2013-88 (výrok I.), zamítl žalobu ve vztahu k žalované co do povinnosti zaplatit částku 42 897,40 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání J. R. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podal J. R. dovolání, které na výzvu soudu prvního stupně ze dne 8. ledna 2015, č. j. 5 C 12/2013-217-4 (26 Nc 1001/2015-4), doručenou jmenovanému dne 13. ledna 2015, doplnil podáním ze dne 16. ledna 2015, v nichž namítá, že napadená rozhodnutí nejsou správná, protože žalovaná je duševně nemocná. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014 (jde o nález sp. zn. I. ÚS 173/13, in www.usoud.cz), zdůrazňuje právní závěr v něm obsažený, že smlouvy, které uzavřela osoba stižená duševní poruchou, jsou neplatné. Dovozuje, že tento závěr by měl být aplikován i v případě žalované, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Dovolání J. R. proti usnesení odvolacího soudu tak není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné a mimořádným opravným prostředkem k prověření správnosti rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání J. R., protože nebyl k podání odvolání subjektivně legitimován, je žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu