ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1974.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1974/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SECAPITAL S. á. r. l. , se sídlem Avenue Charles de Gaulle 2, L-1653 Lucemburk, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B108305, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalované J. V. , zastoupené Mgr. Barborou Pražanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, o zaplacení částky 146 602 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 2/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2014, č. j. 97 Co 308/2014-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 844 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 32 C 2/2013-66, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 142 614 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 3 988 Kč zamítl (výrok II.) a nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil napadený výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 69 701,40 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu výslovně proti všem výrokům podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud při řešení otázky splnění předpokladů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobkyni nepřizná právo na náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání zamítnout a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, a usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, jež jsou, stejně jako dále citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích stanovil pravidla pro rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. Jak ostatně uvádí i dovolatelka, závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení přezkoumával jak majetkovou a sociální situaci žalované, tak i předprocesní stadium sporu, kde sledoval poslední řádnou splátku úvěru, dále pak přihlédl také k úhradě splátek v průběhu řízení a k nedoložení důkazů žalovanou na výzvu soudu. S ohledem na svá zjištění odvolací soud správně uzavřel, že v návaznosti na postoj žalované by nebylo vůči úspěšné žalobkyni spravedlivé, aby si nesla náklady nutné k uplatnění svého práva.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelkou od judikatury dovolacího soudu, kterou označila, neodchýlil, když se řídil výše uvedenými pravidly pro rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. Přitom závěr odvolacího soudu dovolatelka kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovými zjištěními, na nichž je rozhodnutí založeno. Tímto způsobem nesprávnost právního závěru odvolacího soudu v dovolacím řízení zpochybnit nelze.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu