ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2233.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2233/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Figaro Ventures Ltd. , se sídlem v Nicosii, 58 Iphigenias Street, P. O. Box 16027, 2085 Kypr, registrační číslo 257044, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované AGRO BŘEZOVÁ s.r.o. , se sídlem v Březové, č.p. 436, PSČ 687 67, identifikační číslo osoby 25528491, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o zaplacení 4 615 890,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 81/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 47 Co 527/2012-245, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 47 Co 527/2012-245, v části směřující proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. června 2012, č. j. 4 C 81/2007-167, ve věci samé, se zamítá ; ve zbytku se dovolání odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se původní žalobkyně – Česká konsolidační agentura domáhala po žalované zaplacení částky 4 615 890,67 Kč s příslušenstvím představující pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy na trvale se obracející zásoby uzavřené dne 29. 12. 1990 podle ustanovení §382a hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák“) mezi Státním statkem Moravskoslovenské pomezí a Komerční bankou, a.s.
V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k postoupení žalované pohledávky. Usnesením ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 4 C 81/2007-109, Okresní soud v Uherském Hradišti vyslovil souhlas, aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila nabyvatelka pohledávky (Matco s.r.o., IČO: 26425033). Rozsudkem ze dne 22. června 2012, č. j. 4 C 81/2007-167, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2012, č. j. 4 C 81/2007-183, soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť přisvědčil žalované, že žalovaný nárok je promlčen, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, po jehož podání došlo k postoupení žalované pohledávky na nynější žalobkyni. Krajský soud v Brně vyslovil souhlas, aby na místo předchozí žalobkyně nastoupila nynější žalobkyně usnesením ze dne 17. prosince 2013, č. j. 47 Co 527/2012-221. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.)
Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. Dne 29. prosince 1990 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi Státním statkem Moravskoslovenské pomezí a Komerční bankou, a. s. Pohledávka, která na základě této smlouvy vznikla a která byla splatná 30. listopadu 1994, následně přešla na Konsolidační banku, s.p.ú., poté na Konsolidační banku Praha, s.p.ú., a následně na Českou konsolidační agenturu, která podala v této věci žalobu. Závazek z úvěrové smlouvy převzal jeden z právních nástupců původního dlužníka – Státní statek Březová, státní podnik. Majetek státu, s nímž tento státní podnik hospodařil, byl privatizován jeho prodejem na základě smlouvy ze dne 14. března 1994 uzavřené mezi Pozemkovým fondem České republiky a A. Š. (dříve P.) podle §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Na kupujícího přešly i práva a závazky související s privatizovaným majetkem, mimo jiné i závazek z předmětné úvěrové smlouvy, který A. Š. uznal dopisem ze dne 6. ledna 1997 adresovaným Konsolidační bance Praha, s.p.ú. Pozemkový fond České republiky od smlouvy uzavřené s A. Š. dne 1. července 1997 odstoupil a privatizace majetku státu se opakovala – Pozemkový fond České republiky uzavřel dne 6. srpna 2002 k témuž majetku smlouvu se žalovanou, na níž tak přešel i závazek z předmětné úvěrové smlouvy, jenž je předmětem sporu.
Odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že uznání závazku učiněné A. Š. nelze podle §131b odst. 6 a §131c odst. 1 hospodářského zákoníku považovat za uznání závazku učiněné žalovanou, neboť žalovaná není právním nástupcem A. Š., a že nárok žalobkyně je tedy promlčený.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, majíc ho za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v otázce účinků uznání závazku vůči třetím osobám podle hospodářského zákoníku, která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud řešena.
Dovolatelka tvrdila, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k chybnému závěru, že uznání závazku učiněné před účinností odstoupení od smlouvy Pozemkovým fondem České republiky má účinky i vůči třetím osobám a že jím došlo k prodloužení promlčecí lhůty o dalších deset let, tedy do 16. ledna 2007. Žaloba podaná k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 27. prosince 2006 byla tedy podána včas a námitka promlčení vznesená žalovanou je lichá.
Dovolatelka rovněž namítla, že odvolací soud chybně posoudil účinky odstoupení od smlouvy ze strany Pozemkového fondu České republiky. Odvolací soud měl toto odstoupení posoudit jako odstoupení s účinky ex nunc, z čehož podle dovolatelky plyne, že úkony učiněné A. Š., včetně uznání závazku z úvěrové smlouvy, zůstávají v platnosti. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nebral ohled na dovolatelkou navržené důkazy, kterými chtěla prokázat, že dluh nebyl promlčen.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby uložil žalované, že je povinna nahradit žalobkyni „náklady za všechna dosavadní řízení“.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka vznesená dovolatelkou týkající se účinku uznání závazku vůči třetím osobám podle hospodářského zákoníku nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal.
Při řešení shora formulované otázky, jakož i s ohledem na vymezení dovolacího důvodu ze strany dovolatelky, vycházel dovolací soud z následující právní úpravy.
Podle §763 odst. 1 obch. zák. tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem.
Podle §763 odst. 2 obch. zák. podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona.
Podle §130 hosp. zák. věta první majetkové právo, které nebylo uplatněno ve stanovené době u příslušného orgánu, se promlčuje.
Podle §131b odst. 6 hosp. zák. bylo-li právo povinným subjektem uznáno, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne doručení uznání; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy uplynula tato lhůta.
Podle §131c odst. 1 hosp. zák. promlčecí lhůta se započítává právním nástupcům.
Podle §132 odst. 1 hosp. zák. uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá. Uzná-li povinná organizace písemně svůj závazek před uplynutím promlčecí (prekluzivní) lhůty nebo i po uplynutí promlčecí lhůty, běží nová promlčecí (prekluzivní) lhůta ode dne takového uznání (odst. 2). Byla-li uznána jen část závazku, nastávají uvedené účinky jen pro tuto část (odst. 3).
K námitce, jíž dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu a na níž staví svůj názor o tom, že její nárok není promlčen, Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu uvádí, že řešení otázky vymezené dovolatelkou, zda uznání závazku podle hospodářského zákoníku má zamýšlené účinky (na délku a počátek běhu promlčecí doby) nejen ve vztahu dlužníka a věřitele, ale i vůči třetím osobám, plyne z ustanovení §131c odst. 1 hosp. zák. Účinky uznání závazku nastávají jen ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Jiné (třetí) osoby účinky uznání závazku nestíhají, neboť pro to není žádného právního podkladu. Rovněž účinky promlčení nastávají jen mezi věřitelem a dlužníkem. Ustanovení §131c odst. 1 hosp. zák. představuje výjimku z tohoto pravidla, podle níž se promlčecí lhůta započítává právním nástupcům. Protože však žalovaná není právním nástupcem dlužníka A. Š., jenž závazek uznal, nemůže se žalobkyně (dovolatelka) ustanovení §131b odst. 6 hosp. zák. o délce a běhu promlčecí doby uznaného práva domáhat.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argumentace dovolatelky, že odvolací soud se měl zabývat tím, zda účinky odstoupení od smlouvy mezi A. Š. a Pozemkovým fondem České republiky nastaly ex nunc nebo ex tunc, neboť, jak odvolací soud správně uvedl, to pro souzenou věc není rozhodné. Naznačuje-li dovolatelka možnou vadu řízení, pokud odvolacímu soudu vytýká, že shodně jako soud prvního stupně nebral ohled na dovolatelkou navržené důkazy spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Cm 472/97 a sp. zn. 30 Cm 1164/95, je tato její námitka irelevantní, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené tvrzení dovolatelky o případném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelce se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle §243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 19. května 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zčásti zamítnuto a zčásti zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu