ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2489.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2489/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČESKÉ TELEVIZE , se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na hřebenech II 1132/4, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 00 02 73 83, proti žalované MEDIA GROUP BOHEMIA, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 8, Rozšířená 11, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 48 53 99 29, zastoupené JUDr. Zuzanou Chlupáčovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 - Libni, Na Okrouhlíku 2044/23, o zaplacení částky 1 673 735 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 47/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 255/2011-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 5 Cm 47/2008-197, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 673 735 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 673 735 Kč s úrokem z prodlení od 1. října 2005 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c), §241a a §241 odst. 2“ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje v řešení otázek, „jaký právní vztah byl mezi účastníky uzavřenou smlouvou upraven, zda a kdy, s ohledem na její ujednání, a to zejména čl. II., vznikl žalobci konkrétní závazek, tj. poskytnout vysílací čas a v tomto čase odvysílat spot a žalovanému vznikl závazek vysílání objednat a následně uhradit“ a „zda lze přiznat žalobci plnění, pokud odstoupil od smlouvy, aniž by poskytl žalovanému jakékoliv plnění“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci naplněny. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejich řešení zpochybnil.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky „jaký právní vztah byl mezi účastníky uzavřenou smlouvou upraven, zda a kdy, s ohledem na její ujednání, a to zejména čl. II., vznikl žalobci konkrétní závazek, tj. poskytnout vysílací čas a v tomto čase odvysílat spot a žalovanému vznikl závazek vysílání objednat a následně uhradit“. Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť judikatura dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že smlouva uzavřená podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) je platná, jestliže jsou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají. Není-li dohodnut alespoň takový obsah, aby práva a povinnosti stran byly dostatečně určité, smlouva platně nevznikne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, a obdobně i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008).
Odvolací soud se podrobně zabýval výkladem smlouvy uzavřené mezi účastnicemi 23. srpna 2005 a dospěl k závěru, že smlouva je dostatečně určitá co do jednotlivých práv a povinností smluvních stran. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované vysílací čas na ČT 1 a ČT 2 na odvysílání teleshoppingových pořadů, a to v rozsahu časových pásem a vysílacích minut a ve sjednané délce (článek IV. smlouvy). Zároveň si strany konkrétně ujednaly úplatu za vysílací čas jako pevně dohodnutou částku, kterou se žalovaná zavázala hradit měsíčně předem na základě faktury vystavené žalobkyní před zahájením příslušného měsíce (článek V. smlouvy). Pro vznik práva na zaplacení částek sjednaných v článku V. smlouvy nebylo podstatné, zda žalovaná využije možnosti prezentovat konkrétní teleshoppingové spoty, neboť uzavřenou smlouvou jí vzniklo toto právo, nikoliv povinnost zajištěnou možnost využít. Jak správně uvedl již soud prvního stupně, uzavřela-li žalovaná se žalobkyní předmětnou smlouvu, aniž by měla zajištěny konkrétní zájemce o teleshoppingové spoty, vystavovala se podnikatelskému riziku majetkové újmy. Závěr odvolacího soudu, podle něhož účastnice platně uzavřely inominátní smlouvu podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., v níž dostatečně určitě vymezily vzájemná práva a závazky, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Ani dovolatelkou vymezenou otázku „zda lze přiznat žalobci plnění, pokud odstoupil od smlouvy, aniž by poskytl žalovanému jakékoliv plnění“, nepovažuje Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu, neboť ji odvolací soud řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 2131/2012, Nejvyšší soud dovodil, že dojde-li následně k zániku závazku (ať již v důsledku odstoupení od smlouvy nebo dodatečné nemožnosti plnění), je tato skutečnost bez vlivu na úsudek o tom, zda právo na zaplacení úplaty vzniklo či nevzniklo, neboť účinky zániku závazku v obchodních vztazích působí ex nunc, nikoli od počátku (ex tunc). Vzniklo-li proto žalobkyni podle smlouvy právo na zaplacení žalované částky již před odstoupením od smlouvy, není toto její právo dotčeno zánikem závazkového vztahu.
Dovolatelka ohlásila rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomuto dovolacímu důvodu však chybí v dovolání jakákoli argumentace. Dovolatelka patrně přehlédla, že ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. výslovně vylučuje přihlížet při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka žádnou otázku procesního práva zásadního významu nevymezila (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována) a nelze ji nalézt ani v obsahu dovolacích námitek.
Srovnává-li dovolatelka ve včasném doplnění dovolání ustanovení týkající se odstoupení od smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a podle obchodního zákoníku a poukazuje-li na ustanovení §457 obč. zák. o vypořádání bezdůvodného obohacení, pomíjí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalobkyni vzniklo právo na zaplacení žalované částky podle smlouvy již před odstoupením od smlouvy. Právo uplatněné žalobou není právem z odstoupení od smlouvy ani právem z bezdůvodného obohacení a námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu