ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2505.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2505/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně WO Immo s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Národní 341/23, identifikační číslo osoby 27 60 68 64, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Šrobárova 2391/23, proti žalované OWESCO spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 10/976, identifikační číslo osoby 00 56 94 70, zastoupené Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o zaplacení částky 439 110 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 413/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 39 Co 461/2014-243, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2015, č. j. 39 Co 461/2014-250, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 4 C 413/2008-209 (v pořadí druhým), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 400 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 39 110 Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 389 920 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v částce 400 000 Kč, změnil je ve výši příslušenství a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (první výrok), změnil je ve výroku II. tak, že výše nákladů řízení činí 228 017 Kč, jinak je potvrdil (druhý výrok), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24 684 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domnívá, že postup soudu je správný a uvedená otázka nevyžaduje posouzení ze strany dovolacího soudu.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Otázky předestřené dovolatelkou „jakým způsobem musí být identifikovány movité věci při posouzení vzniku nároku na úhradu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání těchto movitých věcí a při určení samotné výše tohoto nároku“ a „potažmo, zda lze rozhodovat o nároku na vydání (úhradu) bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání movitých věcí, respektive určovat samotnou výši tohoto nároku, aniž by byly tyto movité věci řádně a nezaměnitelně identifikovány“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud své rozhodnutí na řešení těchto otázek nezaložil, řešením těchto otázek se nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Dovolatelka sama poukazuje na to, že těmito otázkami se odvolací soud zabýval ve svém usnesení ze dne 8. ledna 2014, č. j. 39 Co 375/2013-162, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, proti kterému ovšem dovolání nepodala.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dále v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, při určování výše bezdůvodného obohacení podle ustanovení §136 o. s. ř. V citovaných rozhodnutích dovolací soud formuloval pravidla pro rozhodování soudů podle ustanovení §136 o. s. ř. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Odvolací soud se při určování výše bezdůvodného obohacení od závěrů těchto rozhodnutí neodchýlil. Ve svém rozhodnutí vycházel ze závěrů soudu prvního stupně, že jde o specifický soubor věcí, a proto nelze srovnávat výši nájemného s tím, jak bylo určeno v jiných smlouvách, neboť takové nejsou. Částku přitom nestanovil na základě libovůle, nýbrž vyšel z částky, za jakou byly tytéž věci dříve pronajaty.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelkou tvrzené předpoklady přípustnosti dány nejsou.
Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba se ve zbylém rozsahu příslušenství pohledávky zamítá, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo tímto výrokem vyhověno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 23. listopadu 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu