ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2673.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2673/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1) V. T. , zastoupené JUDr. Martinou Černochovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 1190/43 a 2) M. L. , zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 105 EC 555/2011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2014, č. j. 27 Co 385/2013-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaná 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 105 EC 555/2011-164, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 400 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované (výrok I.), a společně a nerozdílně částku 195 283,71 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované 1) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu žalobkyně a žalované 1) [první výrok], změnil jej ve výroku II. ve vztahu žalobkyně a žalované 1) tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů předchozích řízení částku 130 197,49 Kč, a to spolu se žalovanou 2), které byla povinnost nahradit žalobkyni náklady předchozích řízení již uložena dřívějším rozsudem, s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ač dovolatelka výslovně žádnou otázku neformulovala, z obsahu dovolání se podává, že považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož k promlčení pohledávky žalobkyně nedošlo, byla-li žaloba podána 20. června 2011, neboť po předčasném zesplatnění úvěru začala promlčecí doba plynout od 1. srpna 2007, kdy žalovaná 1) započala s částečným plněním, čímž došlo k uznání závazku podle ustanovení §407 odst. 1 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“). Závěr o nepromlčení pohledávky žalobkyně zpochybňuje argumentací ve prospěch názoru, že uznání závazku je třeba posuzovat podle ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť jde o ustanovení pro spotřebitele příznivější ve smyslu ustanovení §262 odst. 4 obch. zák.
Otázkou, podle jakého předpisu je třeba posuzovat promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru, je-li dlužník v postavení spotřebitele, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 135/2012“). V něm s podrobnou argumentací dovodil, že ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ustanovení §262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák. a promlčení pohledávky věřitele se řídí komplexní úpravou promlčení v obchodním zákoníku. V R 135/2012 se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce, zda ručitelský závazek ke smlouvě o úvěru uzavřené mezi bankou a dlužníkem jako spotřebitelem se řídí občanským, nebo obchodním zákoníkem. Dospěl k závěru, že odpověď na tuto otázku vyplývá jednoznačně z ustanovení §261 odst. 4 a §262 odst. 4 části první věty před středníkem obch. zák. K tomu lze uvést, že je-li ručení jedním ze způsobů zajištění závazku a jiným způsobem zajištění podle obchodního zákoníku je i uznání závazku podle ustanovení §323 obch. zák. nebo §407 odst. 1 a 3 obch. zák., platí pro uznání závazku totéž, co pro ručení.
Argumentace, kterou dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že úvěr byl zesplatněn a proto její úhrady na dluh v době od 1. srpna 2007 do 19. února 2010 nelze považovat za dílčí plnění ve smyslu ustanovení §392 odst. 2 obch. zák., směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatelka tak zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žalobkyni ani žalované 1), neboť vyjádření právního zástupce žalobkyně k dovolání obsahující strohé sdělení, že žalobkyně nesouhlasí s právní argumentací žalované 1) a trvá na své dřívější argumentaci, nepovažuje dovolací soud za úkon učiněný k účelnému uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu